Povolání: Reportér

Hypnóza Antonionových záberov má neobyčajné kúzlo. Dejovosť-nedejovosť... kontinuálnosť liniek napomáha k ďaleko osobnejšiemu vniknutiu do sveta jednotlivca a jeho strádania sa v ňom. Okázalo sa vyhýba lacným klišé s kriminálnou zápletkou a jej opulentným rozuzlením. Zaujíma ho to, ako vnímajú jeho postavy svoje problémy a kde hľadajú východisko z neho, hoci o nich nemajú veľké ilúzie. David nehľadal vykúpenie a katarziu "zmenou svojej identity", kľúčová bola pre ňho akútna zmena pozornosti na jeho osobu a mylný únik z dovtedajšieho neukojeného súkromného života. (15.12.2020)

Musím říct, že se mi to líbilo víc než Zvětšenina... Je to velmi natahované (hlavně na začátku), ale pokud se dostanete do děje a vcítíte se do hlavní postavy, jste v Antonianiho sítích a velký filmový zážitek vás nemine - možná vám to nedojde hned jak začnou běžet titulky, ale kdesi snad v podvědomí vás začne hlodat a nutit hledat smysl nejen filmu, ale všeho kolem nás ( - tak jako by to mělo být u všech "filmů"). (12.09.2005)

Michelangelo Antonioni nikdy neuměl natáčet příběhy. Nepovažoval to za svůj cíl ani za svůj handicap a v praxi se o to ve skutečnosti nikdy nepokoušel. Povolání: Reportér je snímek, který z tohoto konstatování nevybočuje, jeho námět ale působí jako mimikry, které existenciální povahu snímku zastírají a vyvolávají pocit, resp. naději, že sledujete žánrový film. Východisko dramatu by snadno šlo použít pro strhující thriller, jeho potenciál je obrovský. Na to, jak je ve skutečnosti film "prázdný", díky vnitřnímu napětí snadno zapomenete. Půvab snímku spočívá právě v diváckém očekávání, co vzrušujícího se odehraje v následující scéně. Že vás režisér tahal za fusekli (i když nemyslím, že to bylo jeho záměrem), vám dojde až postupem času. Antonioni tradičně o svých postavách prozrazuje minimum a nejvíc času věnuje záběrům exteriérů a postavy svého hrdiny. Pocity, jaké si z jeho snímku odnesete, budou souviset s tím, co od kinematografie a času věnovaného filmu očekáváte. Pro fanoušky akčních spektáklů Antonioni nikdy nebyl, ale ti ho myslím vyhledávat nebudou. Celkový dojem: 60 %. (28.04.2019)

Filosofická úvaha na téma důležitosti informací. Naše smysly nám každou vteřinu přinášejí všechny možné informace o našem okolí, noviny nám každý den přinášejí všechny možné informace o světě, ale co je z nich důležité, to nevíme. Na začátku cesty je svět barevný, ale postupně zešedne. Locke prochází světem, natáčí ho na kameru, ale to podstatné mu uniká, ač na sebe vezme jinou identitu. Je jenom pasažér (jak zní anglický název filmu) na cestě narození-smrt, aniž by přijal jediný závazek z cesty vyplývající. Pět hvězdiček už jenom kvůli geniálnímu sedmiminutovému závěrečnému záběru. (26.11.2011)

Film o samotáři pro samotáře. Jako jsem já. Dnes nepříliš známý Antonioniho film s Nicholsonem se klasicky filosoficky táhne, což je Antonioniho trademark. Hlavně na začátku, ale postupně vás vtáhne do myšlenkových pochodů Jackovy postavy, které se naskytne příležitost žít nový život pod jinou identitou. Antonioni se typicky nesnaží budovat příběh, ale spíš zpovzdálí zachycuje posloupnost událostí. Kvalitní film se pozná tak, že ve vás rezonuje ještě dlouho po skončení. THE PASSENGER je toho příkladem. (27.12.2018)