Povolání: Reportér

Zajímavému příběhu bohužel zcela vévodí jeho nezajímavost, perspektivní nosný námět vyústil pouze v nudné a navenek estetické filozofično, které je ale o to více nepřesvědčivé, čím silněji se Antonioni snaží přizpůsobit film širšímu diváckému okruhu. Hypnotická kamera, zručná atmosférická režie, která dokáže posouvat děj i s minimem pronášených replik, a samozřejmě tradičně rozervaný Jack Nicholson patří neochvějně do první filmové ligy, ale v celkovém součtu se podílejí na průměrném vyprávění se zoufale absentujícím dramatickým či emocionálním obloukem, který by dodal jednotlivým zvratům nebo alespoň postavám charakteristickou a reálnější tvář... 60% (06.12.2015)

Film o samotáři pro samotáře. Jako jsem já. Dnes nepříliš známý Antonioniho film s Nicholsonem se klasicky filosoficky táhne, což je Antonioniho trademark. Hlavně na začátku, ale postupně vás vtáhne do myšlenkových pochodů Jackovy postavy, které se naskytne příležitost žít nový život pod jinou identitou. Antonioni se typicky nesnaží budovat příběh, ale spíš zpovzdálí zachycuje posloupnost událostí. Kvalitní film se pozná tak, že ve vás rezonuje ještě dlouho po skončení. THE PASSENGER je toho příkladem. (27.12.2018)

Pět let po americké premiéře Zabriskie Point, která byla přijatá s velkými rozpaky (Úspěch Zvětšeniny se napodobit nepodařilo.), se Antonioni vrací k evropské koprodukci. Navzdory tomu, že se film může pochlubit skvělými exteriéry, (Africkou pouští počínaje, Mnichovem a Barcelonou konče.), i hereckým obsazením, považuji jej za jeden z režisérových slabších, který se nemůže rovnat žádnému jeho filmu starší dekády. Kde je zakopán pes? Problém je, že film určený pro americkou i evropskou scénu zcela neodpovídá původní režijní koncepci. Film měl v původní verzi přes 4 hodiny. Když byl sestříhán na necelé dvě hodiny, mnoho se z něj ztratilo. Vlastně to nejcennější. Atmosféra. Sice i zde se objevují Antonioniho klasická existenciální témata o hledání významu lidského bytí a práva na sebeurčení člověka ve společnosti, ale v poněkud slabším a jiném provedení. Vzdání se své identity jako cesta k útěku před sebou samým a svým životem, je téma jako hrom. Režisér se znovu drží svých osvědčených konceptů a způsobu vyprávění. Jenomže psychologický rozměr se tentokrát nepodařilo předat. Vše jde prostě ve spěchu a nevhodném tempu. Narativní děj nabývá krácením stopáže na významu, což je u Antonioniho anomálie a zjevná chyba. Nicholsonův výkon, který je kritikou považován za jeden z jeho nejlepších, působí rozpačitě. Je to herec, který hraje obvykle v neustálém pohybu, při rychlém střídání výrazných grimas. V Antonioniho režii a statické kameře se tyto tradiční herecké zbraně nedají uplatnit. Proto Nicholson působí na diváka zcela jinak než ve všech svých tradičních rolích. Antonioniho mistrný um předávání pocitů pomocí dlouhých záběrů na tváře, opírající se o dokonalou symbiózu herce a režie, se mohl objevit i zde. Díky zásahům velkých studií se mnohé ztratilo a my sledujeme úplně jiný film. Místy jakoby se mistrův rukopis vytrácel, abychom ho pak zase na chvíli našli. Moc by mě zajímala původní koncepce. Koncepce, kterou Antonioni považoval za jedinou správnou. 66% (09.01.2012)

Filosofická úvaha na téma důležitosti informací. Naše smysly nám každou vteřinu přinášejí všechny možné informace o našem okolí, noviny nám každý den přinášejí všechny možné informace o světě, ale co je z nich důležité, to nevíme. Na začátku cesty je svět barevný, ale postupně zešedne. Locke prochází světem, natáčí ho na kameru, ale to podstatné mu uniká, ač na sebe vezme jinou identitu. Je jenom pasažér (jak zní anglický název filmu) na cestě narození-smrt, aniž by přijal jediný závazek z cesty vyplývající. Pět hvězdiček už jenom kvůli geniálnímu sedmiminutovému závěrečnému záběru. (26.11.2011)

Jedna z lepších rolí Jacka Nicholsona, jeden ze snadněji uchopitelných Antonioniho filmů - pokud ale čekáte klasické krimi drama, tak Vás tento (krásně!) rozvláčný film asi hodně zklame. Absence dramatického oblouku je zde zcela účelová - "Povolání: Reportér" operuje tichem a prázdnotou tak, že - samozřejmě pokud přistoupíte na pravidla hry - se ke konci dostává do meditativní atmosféry. Neříkám, že by mě tenhle film nadchnl jako celek, ale jako v každém Antonioniho díle jsem si opět našel okamžiky, které mě dokonale dostaly - tady to byl především dlouhatánský nájezd přes pokoj ven na sluncem rozpálenou ulici, během kterého proběhla kulminace celého příběhu. Krása. (15.12.2012)