Synové hor

Strhující drama přátelství dvou kamarádů a obrovské lásce k lyžování, která je nakonec oba stojí život. Díky natáčení v opravdových reáliích horského zasněženého prostředí je film silný a nepůsobí lacinou studiovkou. Pěkně se blýskl i hudební skladatel Jiří Šust. Když jsem kolikrát film viděl jako děcko, poslední scéna mě vždycky doslova uhranula. A je tomu tak i dnes. Tenhle film nestárne a patří k našim nejlépe natočeným dramatům podle skutečných událostí. (01.10.2018)

Tak na to jsem se ani nechtěl dívat (musel jsem se učit na zkoušku) ale otec mě zavolal a začal něco o tom, že je to podle skutečné události a že se na to mám podívat. Josef Bek (jako Bohumil Hanč) to zahrál velmi výtečně, dokonce jsem se taky klepal, když tam ležel na prahu života, klepal se zimou a v duchu jsem řval: "zvedej se kámo to dáš, tady nemůžeš zůstat, běž domů za svou krásnou manželkou..." ale on tam zůstal a skonal. Rozhodně až pojedu do Krkonoš zastavím se před náhrovkem Bohumila Hanče a položím mu tam kytici.....Velice se mi tento film líbil, škoda jen, že musel zkončit takhle:-( (21.12.2008)

Na tomhle snímku se zub času pořádně podepsal. A to jak z filmového tak i z lidského hlediska. Téměř čtyřicátník Josef Bek se do role sedmadvacetiletého Bohumila Hanče položil vcelku zdařile, není určitě jeho chybou, že měl hrát někoho mnohem mladšího. Film však v první polovině příliš nudí, ke třem hvězdám ho dotlačil až dobře zvládnutý závěrečný závod. Příběh Hanče a Vrbaty by si ale bezpochyby zasloužil kvalitnější a aktuálnější filmové zpracování. (06.07.2013)

Vždy v zimě nás nějaká televize oblaží příběhem dvou nejslavnějších umrzlých v českých dějinách. Pánové Hanč a Vrbata se zachovali jako mnoho jiných před nimi i po nich a hrdinně zahynuli v krkonošském bílém pekle. Právě scény ve sněhové vánici mě nepřestávají bavit. Ostatek je jen ilustrace krkonošské idyly s nádechem sociální kritiky. (30.11.2007)

(Na Sudeťáka při ochotnické inscenaci, suše:) Tleskejte taky... Byv sám synem hor (či synem podhůří :-)), filmovému zpracovávajícím tragédii sportovního a vlasteneckého šílení jsem se vyhýbal nepochopitelně dlouho. Hradečák a nelyžař Josef Bek, poněkud lépe stravovaný než šampión, byl pro roli v takto pojatém zpracování určitě jedinou volbou. Čeněk Duba podává Hančův život před tragédií a v jejím průběhu jako hrdinský epos, horáckou idylu a důležitou epizodu v zápasu o národní identitu. Přes všechnu snahu ale skrz propagandu prozaické skutečnosti vysvítají: Češi byli fér, ovšem, ale fér jsou i Němci, Norové a fér byli dokonce i Češi s německými jmény. Svatava Hubeňáková v roli Hančové vyhlíží jako věru podezřelá ženská, která na šampiona nasazuje špatné zbraně; její vražedný kukuč by byl dostatečným důvodem nezůstávat doma a raději cvičit smrady v lyžování, mrznout na pláních a věnovat se ochotnickému divadlu, byť by šlo o sebeodpornější agitační kýč. Hanč byl geniální sportovní magor, kterého doma neudržela ani zodpovědnost za rodinu, a pro vítězství jednoduše nasadil krk. V košili, bez šály a bez čepice, kteroužto ztrátu navíc zaplatil životem i jistý Vrbata. Anebo jak to vlastně sakra bylo. Film mi ale udělal radost obrazově dokumentární složkou: Pomlázkou na Rezku, utěšenými výhledy na (hotely nezastavěné) stráně Rokytnice nad Jizerou, starou Labskou boudou a dalšími. Režisér s kameramanem vytvořili v ne-širokoúhlém formátu překvapivě funkční výhledy na dobová panoramata; hory nikoliv netknuté, avšak nedevastované turistickým a sportovním průmyslem. Hory, z nichž by Hanč neblil: Prosím závodníky, aby se dostavili pro odznaky. Nepatetické zpracování legendy z rukou disciplinovaného režiséra by mohl být kinematografický nářez. (30.06.2018)