Kick-Ass

Kick-Ass završuje dlouholeté pop-kulturní zápolení mezi filmovými hrdiny a filmovými diváky o to, komu bude patřit plátno a kdo bude jen vysedávat v sále. V 80kách vládli plátnu všehoschopní, často komiksoví nebo přinejmenším v komiksových situacích Movie Body Counts protáčející hrdinové. V minulý dekádě, která vystřídala změkčilý devadesátky, oba tábory diplomaticky vyjednávaly, příznačný tu je vzpomenout vedle Zakázaného království a Wanted obzvlášť Smrtonosnou past 4.0, kde geek opustil sál kina a vlezl ke svému hrdinovi rovnou do filmu, nebo Kiss Kiss Bang Bang, ve kterým mazák Kilmer poučoval zobana Downeyho. Trend supermanů z lidu definitivně završila odměna filmového hrdiny za diváka-fanouška v Kick-Ass. V Kick-Ass geekové vytlačili hrdiny a sami se stali hrdiny. Hrdinu v klasickém smyslu nahradil atypický antihrdina, který vystoupil ze stínu nenápadné prostřednosti a vypnul se k hrdinskému činu skoro nevědomky. Tito novodobí herojové v zásadě pojem hrdinství revitalizují už tím, jak se mu bytostné vzpírají. Motivace k hrdinskému činu, vycházející spíš z niterného zápasu sama se sebou, vyzrává v trýzni svědomí, nikoliv v přímém zápasu s nepřítelem. Typy novodobých hrdinů tak inklinují víc ke slabošství, sebezpochybňování a nejistotě než k cílevědomému hrdinství. Psychická destabilizace směřuje v jiném směru i k charakterové deformaci, někdy až k extrémně narušené lidskosti ve fašounském Wanted. ____ Čím dovedněji ta která postava ve filmu bojuje, tím kratší jsou záběry, v nichž bojuje. Přesně v duchu kinematografie, která od svých počátku směřuje od statických záběrů k dynamickým záběrům, můžeme ztotožnit Kick-Asse se začátky filmu a Hit Girl se současnou tendencí rychlotepajícího über-střihu. Kick-Ass se svým neohrabaným bojem připomíná spíše nějakou stárnoucí šalupu, které se k trupu přisálo příliš mnoho vilejšů, kdežto Hit Girl to trvá z nuly na sto jen pět sekund. Hit Girl, jinými slovy, neovládá boj, ovládá filmové médium samotné. ____ Dvojice Big Daddy a Hit-Girl, bez níž by příběh filmu kupodivu nadále fungoval, není než takzvaný red herring, vábnička odvádějící pozornost od ústředního problému, kterým je odlišný vztah obou hrdinů, Red Mista a Kick-Asse, ke svým otcům. Vztah nikoliv freudovský, nýbrž lacanovský - jinými slovy nad sebou máme buďto silnou otcovskou autoritu, nebo, po vymizení této autority, nastupuje vnitřní a mnohem nepříjemnější hlásek uvnitř nás jako v případě Kick-Asse. Otec Red Mista je typický příklad odměřeného totalitáře ze starý školy, který nepřipouští kompromisy, a přece je mnohem lepší než slabá a směšná figurka postmoderního, liberálního otce Kick-Asse, protože zatímco vnější neúprosná regulace umožňuje jedinci pokojný život, vnitřní morální zákon je traumatický příkaz, který tento život narušuje. Základem perverzí lidské libidinózní ekonomie je to, ze když je nějaká slastná aktivita zakazována nebo potlačována, nedospějeme jednoduše k životu v přísné poslušnosti zákona zbaveného všech prožitků – samotné uplatňování zákona má zanedlouho libidinózní rozměr, takže sama prohibitivní aktivita nám přináší požitek. Hegel na příkladu askety zdůrazňuje, jak se asketovo nekonečné tělesné umrtvování stává zdrojem perverzní excesivní slasti: právě odepření libidinózního uspokojení se stává autonomním zdrojem uspokojeni; je to úplatek, kvůli kterému sluha přijímá své služebné postavení. Dnešní otec naopak trvá na tom, abychom s ním zacházeli jako s přítelem, obrací se na nás s vtíravou familiárností, zahrnuje nás frivolními sexuálními narážkami, zve nás, abychom si s ním dali drink, nebo si vyslechli sprostý vtip, to vše s úmyslem upevnit vzájemné vztahy mezi dvěma muži. Je sice pravda, že Red Mist si také hraje na hrdinu, jenže jeho hrdinství je pouhou reakcí vyvolanou Kick-Assem. Ačkoliv je tedy zvykem spolčovat Evropu s Amerikou do velké množiny západní společnosti, říká Kick-Ass mnohem víc nám Evropanům, kteří jsme po revolucích v ´89 a pádu Berlínské zdi ztratili totalitářské vůdce a byli nuceni je nahradit vůdci-hláskem uvnitř nás. Co když subjekt vynalézá vnější společenské normy právě proto, aby unikl nesnesitelnému tlaku morálního zákona? Není mnohem snazší, když je tu vnější vůdce nebo otec, nositel autority, kterého můžeme podvádět, vůči kterému si můžeme zachovat alespoň nepatrnou distanci a soukromí, než když tu je intimní vůdce, cizinec, cizí těleso v samotným středu naší bytosti? S tím souvisí jeden z nápadných rozdílů oproti komiksu, obarvující film na růžovo: (-spoiler-) Jestli v půlce filmu hrdina získá holku, která mu odpustí lež a ještě se pak o něj strachuje, nebo se přizná až na konci a nedostane žádnou odměnu a ona ho pošle do háje a rozdá si to s jiným, z toho příběhu dělá něco dost jiného. Otcovský zákon totiž nejenže nebrání uskutečnění pokojného vztahu jednoho pohlaví k druhého, ale dokonce zaručuje jeho podmínky. Potom není divu, že mizení otcovského zákona vede k slehávaní normální sexuality a ke vzniku sexuální netečnosti. Skutečnost, že v Akta X se tolik věci děje tam nahoře (kde leží pravda, mimozemšťané, kteří nás ohrožuji, a další), je přísně souvztažná s tím, ze zde dole, mezi hrdiny (Mulderem a Scullyovou), se nic neděje – nedochází mezi nimi k žádnému sexuálnímu kontaktu. Výměna 80s Action hrdinů za supermany z lidu proběhla úspěšně, nicméně nezrušila do očí bíjící souvislost mezi tehdejšími homoerotickými osvalenci a dnešním asexuálním světem, v němž jsou za dvě nejvíce sexy ženy pokládány zcela nedostupné umělé objekty: třináctiletá holčička a domorodkyně z Avatara. ____ Vzhledem k typologickému zařazení filmu mezi mainstreamový energizer drink je potěšující jeho ochota vyjadřovat se k soudobé situaci ve společnosti. Za nějakých x-desítek let jistě skvěle poslouží kulturním diagnostikům v odhalení, jak jsme tu na přelomu 20. a 21. století vegetovali. Všichni jsme dnes schopni vrchovatou měrou zaujímat postoje otevřené skepse, cynické nezúčastněnosti, využívat druhých bez jakýchkoliv zábran, porušovat veškeré etické normy, uchylovat se k extrémním sexuálním praktikám a sledovat explicitní materiály z internetu atd., vzhledem k tomu, že se cítíme v bezpečí, které vyplývá z našeho přesvědčení, že žádná velká autorita o tom neví. Ať už v ecovské dichotomii spadáte mezi skeptiky, nebo těšitele, nemůže současná doba nikoho nechávat na pochybách o tíživosti situace a záměně čtyř klíčových domén západní společnosti – lásky, umění, vědy a politiky –, které jsou v dnešním veřejném prostoru stále více nahrazovány svými podvrženými dvojníky: hovoříme o kultuře, ne o umění, o administrativě, ne o politice, o sexu, ne o lásce, o know-how nebo o moudrosti, ne o vědě: umění je převedeno na výraz/artikulaci dějinně specifické kultury; láska na ideologicky zastaralou formu sexuality; věda je zapuzena jako základní, falešně zobecněná forma praktického vědění a je postavena na roveň formám technicistní moudrosti; a politika (se vší vášní nebo bojem, který tento pojem obsahuje) je převedena na nezralou a předběžnou verzi schopnosti společenské regulace. (23.05.2010) (méně) (více)