Galimatyáš

Bizarní svět. Svérázné postavičky bezdomovců, budující si jakési sídlo z železného šrotu. Ten svě je ale takový krásně optimisticky barevný. A tahle parta ví, co je to přátelství a když se do toho pustí a všichni dohromady táhnou za jeden provaz, dokáží pěkně zatočit i s nepřáteli v podobě mocných majitelů zbrojařských firem. Celý film je plný dobře vymyšlených gagů a zajímavých vychytávek. (07.01.2015)

Je obdivuhodné, kolik nápadů a energie bylo vloženo do tohohle filmu. Na první shlédnutí asi divák mého typu není schopen pojmout víc než základní děj a chytit tak zhruba 70% vtipů. Zbytek mi unikl, to je mi jasné. Problém je jediný, nechce se mi to vidět znovu a dochytat si to, jelikož mi chybí dúvod chtít. Genialita sama o sobě prostě nestačí. Musí tam být ještě něco osobního, něco co by mne vtáhlo do děje, abych to prožíval s nimi. A to tam podle mého soudu není. Zbyla z toho jen taková filmová hříčka, propracovaná až geniální. Takže dobrý, ale jen dobrý...70% (11.09.2011)

Tvrdě anachronický (a anarchistický) slap-stick s typickým jeunetovským obludáriem, co tropí voloviny. Potřeba režiséra točit hraný film jako animák je pořád poměrně kouzelná, stejně jako to, že samotná kamera je často samostatným komickým aktérem. Snad akorát škoda toho zastřešujícího tématu. Bohatě by mi stačilo, kdyby protagonista heistoval akorát srdce elastičky než dvě zbrojařské korporace, což je téma, které působí i přes veškerou snahu zkrátka trochu vytrženě z toho pískoviště, kde se zbytek filmu odehrává. (09.09.2020)

Některé postavy a nápady nádherné, a líbí se mi, že to ideově navazuje na svět Amelie, a tak nějak ho dál rozvíjí. Ale téma kritiky zbraní ve válečných konfliktech je na jeunetovsky poetickou imaginaci naroubováno až příliš doslovně. Postavy obou obchodníků se zbraněmi, jakoby postrádali fantaskní vlastnosti, které by z nich udělali přirozenou součást světa tohoto filmu. (17.09.2016)

Tvorba Jean-Pierre Jeuneta se může pro někoho zdát problematická. Spíše než poctivý vypravěč je vizualistou, který na rozdíl například od „multifunkčního“ Spielberga užívá stále stejného stylu. Ač tedy střídá všemožné žánry, vždy uplatňuje totožné trademarky a právě na toto doplatil jím režírovaný čtvrtý Vetřelec – po klaustrofobickém prvním díle, akční militaristické dvojce a depresivním thrillerovém třetím díle Jeunet nachystal fanouškům série ve žlutých filtrech utopené pokračování, ve kterém se snoubila grotesknost s komiksovou nadsazeností. Mnoho diváků tuto radikální změnu v sérii (nikoliv však v Jeunetově stylu) neustálo, já osobně jsem si však Jeunetova, dalo by se říci autorského, Vetřelce zamiloval. Uvědomuji si narativní plochost některých z jeho děl, jistou poetickou podlézavost oceňované Amélie z Montmartru, samoúčelnost některých prvků v Příliš dlouhých zásnubách (a vlastně v jeho kinematografii celkově…) a nově i povrchnost a samoúčelnost celého Galimatyáše – z onoho narativního hlediska ovšem. ____ Nejvíce propracované postavy byly v oněch Příliš dlouhých zásnubách, o něco méně pak v Amélii, Galimatyáš se pak nachází na odvrácené straně spektra, kdy jsou postavy už pouhými karikaturami vynikajícími v určité věci a popravdě vám toho o nich více poví jejich vzhled než narace. Vzhledem k tomu, že je Jeunetova tvorba již od samých začátků ovlivněna groteskou a komiksy, nelze tento fakt shledávat překvapivým, avšak takový přístup má za následek nefunkčnost vztahů mezi postavami a divákovu neschopnost se do nich vžít. ____ Z libovolné scény lze vyčíst, že Jeunet k ní nepřistupuje jako vypravěč, nýbrž jako inscenátor – vypráví obrazem, klade důraz na mizanscénu, upřednostňuje gesta před slovy a spíše než k divadlu inklinuje k oné grotesce. Místo lišáckého přístupu k naraci (viz Nolan, Chan-wook Park, ad.) se soustředí z hlediska narativního na jednotlivosti „na jedno použití“. Celý film je prošpikovaný množstvím nápadů, je vizuálně hravý (v několika záběrech se nachází billboard s obrazem právě onoho záběru a v něm se pak nachází další billboard, atd.) a po vzoru asijské kinematografie žánrově neukotvený. Ve své podstatě se jedná o heist-movie ve stylu Dannyho parťáků s jasnými sociálně kritickými a satirickými prvky (zbrojní průmysl). Film je zábavný a vtipný a veškeré snahy o větší drama jsou úmyslně zesměšňovány, což je vzhledem k plochosti postav jen a jen dobře. Galimatyáš není tak špatný, jak se o něm píše, jen k němu musí být přistupováno s jasnými diváckými požadavky a být tolerantní k režisérově přístupu k vyprávění. Každý naratolog bude zajisté zuřit nad povrchností a jednoduchostí celého díla, ale co si budeme nalhávat, Jeunet nikdy neohromoval způsoby vyprávění, nýbrž malebnými obrázky, specifickou atmosférou, groteskností a kvanty originálních nápadů. V tomto případě lze Galimatyáš považovat za úspěch. Amélie z Montmartru spolu s Příliš dlouhými zásnubami však nad ním ční o poznání výše. Nepochybně. (08.09.2010)