Posledná bosorka

Až příliš naivně natočeno, těžko říci, zda se ještě stále může jednat o umění. Těšila jsem se na Františka Dibarboru. Ale ani on zde nepředvedl nezapomenutelný výkon, což rozhodně nelze vyčítat jemu, ale nevýrazné režii. Bahna si evidentně nebyl jist, zda chce natočit historický film, sociální drama, rozjuchanou veselohru se zpěvy a tanci, nebo snímek o svědomí a přesvědčení umělce. Takže nakonec z toho vzešlo od každého trochu a od každého špatně. (28.05.2016)

Posledná bosorka. Pro mě jeden z filmů velké slovenské historické trojky let padesátých, mimořádná nostalgie. Od rozdělení republiky jsme snad neměli možnost tyto filmy vidět a přitom byly tak úžasné. Barevné, výpravné, s příběhem, který vtáhne a ani na minutku nenudí. Se skvělými hereckými výkony. Aťsi jsou dnes už lehce naivní. Mají své kouzlo, je v nich nadšení. Dnes už budeme těžko vnímat kritický osten, namířený proti zhůvěřilosti feudálního panstva. Ale to nadšení studentů, jejich bezstarostnost a zároveň moudrost, ta přetrvává. A křehký příběh lásky a pomsty. Kéž by všechny filmy byly takové… (28.05.2015)

Jeho magnificencia je nadržaná, a tak prichystala pre objekt svojej sexuálnej túžby namaľovanie obrazu. Maliar je nadržaný, a tak namiesto zákazky nakreslí na obraz objekt svojho záujmu. Freuda by tento film určite zaujal. Tieto postavy príliš nepremýšľajú, maliar si musí byť vedomý, že svojim činom dievčine ublíži. Prečo napríklad namaľoval pôvodný obraz a až potom ho prečiarkol? Z čoho žil, ak takéto zákazky odmietal? Ale to je viacmenej jedno, pretože Posledná bosorka je najmä rozprávka s dvojrozmernými postavami, akými sú aj dekorácie Trnavy. Ťažko hovoriť o dráme a historickom filme, farebné je to ako Byl raz jednou jeden král a plné humoru. Skôr teda rozprávka s prvkami drámy (ťažko ideologicky zafarbená) , zasadená do konkrétneho historického obdobia. Krónera tu spoznáte až podľa hlasu. (31.12.2013)

„Na rozkaz drevo narúbeš, ale obraz na rozkaz nenamaľuješ...“  Pěkná to barevná historická romance z dávných časů, líbila se mi. Nečekal jsem navzdory žánrovému zařazení tradiční historické drama a jestli mě něco překvapilo, tak že od okamžiku malování prvního obrazu Júlie mi Posledná bosorka svými motivy připadala v nejedné scéně jako film se slušným náběhem k horroru (v té původní romantické podobě) a silně evokovala jak temné příběhy o čarodějnictví, tak „malířské“ horrory typu Podobizna, i jistou tajuplnost si v pár scénách s atmosférou dokázala zachovat... ač se později děj obrátí úplně jiným směrem a cokoliv temného časem zahladí, minimálně u malovaného obrazu děsivého mučení, jeho popisu s příběhem matky hlavní hrdinky či u varhanní hudby v napínavou chvíli mě dost mrazilo. Tenhle film však v malebných padesátkových barvách ukáže více tváří a jindy mi naopak příjemně lichotil lidově muzikálovými popěvky studentů a jejich humoru v času tráveném s malířem, bavil mě chvilkovým skoro-parodováním filozofické diskuze (třeba s hláškou o tom, zda je Boží zákon nakonec také nedokonalý, když Bůh coby jeho tvůrce ho může porušit). Na dobu vzniku mě překvapilo i vyznění závěru, který s vyústěním (ač pravda, hodně doslovně) předkládá hned dvě možná vnímání události nazvané zázrakem, fantaskní i realistické. Klasické provedení starého mělo pro mě v Poslední bosorce své kouzlo, stejně jako mladá Oľga Zöllnerová v titulní postavě. [80%] (19.01.2024)

Tedy takhle.. mně se to v podstatě líbilo, je to takové historické drama v pohádkovém hávu, což mi asi nevadí, nicméně ubírá to dramatu na hodnocení a naivita tomu vážně nesvědčí.. Nicméně Mikuláš Huba se mi v roli malíře velmi zamlouval a rybářova dcera v podání Olgy Zöllnerové působila křehce, dojemně, nevinně, což kvituji.. Pravdou je, že ten střet s lidskou hloupostí, závistí a zlobou zavání nadčasovostí.. Hodnotím velmi shovívavě.. (29.12.2020)