Moon

Ecpliptis lunae. Měsíční a náměsíčná sonáta, v níž některé pasáže znějí falešně a jiné zůstavají skryté ve stínu, aby se v závěru vynořily se smrští otázek. Komorní individualistické drama jednotlivce, které přes vizuální a tematické podobnosti stojí nekonečně daleko od Sunshine. Nepálí, nehřeje, ale něčím je ten jemný svit uhrančivý. Snad, že lidskými emocemi, úsměvy a slzami tu plýtvá robot, snad napětím, které si nenápadně sedá za zátylek, snad tím, že lidské jáství je nečekaně amorfní kategorie. (26.10.2009)

To ticho, které nastalo po skončení filmu a němý úžas se těžko zprostředkovává dál. Pravdou je, že Moon je omračující a hypnotizující měsíční meditací o mechanické činnosti člověka, o jeho touhách, snech a plánech přiživovaných videonahrávkami z jeho domova. Kam až je člověk schopný zajít? Tříleté pokání absolvované na palubě měsíční stanice obklopené smrtícím tichem. Tříletá záruční doba, tři roky absolutní samoty v zemi nikoho. Duncan Jones natočil hezky postaru vypadající sci-fi a one-man-show Sama Rockwella, kde se z not Clinta Mansella opět stává tahoun příběhu dodávající mu tu správnou atmosféru bezvýchodnosti a samoty. Zamiloval jsem se do Gerty, robota vyjadřujícího své emoce pomocí emotikon. (26.10.2009)

Mansellova filmová hudba 21.století, robotický mlžič Gerty s hlasem Spaceyho a armáda Rockwellů v úsporném sci-fi, které si na chytré jen hraje, ale dělá to tak dobře, že si toho nevšimnete. Vše podstatné myslím vystihuje vzkaz mezi fotkami na ledničce: “Abstinence is a good thing, but it should always be practised in moderation.“ Tři roky jsou totiž dlouhá doba a to, co zpočátku vypadalo jako nechutná zaměstnanecká politika obří korporace, se nakonec stalo racionálním krokem šetřícím lidské zdroje a jestli nějaký životnost rychle ztrácející klon disponuje city, nebývá pro energetické giganty (a ani pro mě) zase až tak důležité. Ostatně, nepochybuji, že originál Sam Bell ze Země posvětil za tučnou částku projekt svého kopírování, takže nehledejme nějaké humánní poselství tam, kde šlo o peníze jako tradičně až v první řadě.. (20.09.2010)

Moon je filmem post-humanistickým; temnou apokalyptickou vizí odlidštěného světa, v němž člověk nenávratně zmizel ve skafandru (viz plakáty) a humanistický mýtus na smetišti. Pozná se to podle převahy kyberpunkových otázek zasazených do jinak druhotných scifistických rekvizit. Prvním tématem filmu je vztah člověka a stroje, zahrnující teoreticko-technické prognózy další fáze lidské existence vzhledem k pokrokům vědy a technologie, druhým je kritičtější post-humanismus, reagující na téma první. Stroj tu jednoduše řečeno přebírá rysy člověka a člověk rysy stroje (připomeňme klíčová slova kyberpunku: syntéza, změna, integrace): na jedné straně poznáváme Sama Rockwella, bezpohlavní bytost, u něhož jsou všechny zbytkové lidské projevy (halucinace, nostalgie, neuróza) hodnoceny krajně nežádoucně, na druhé straně stroj, který sebeurčil vlastní identitu přes řadu převzatých lidských atributů jako hlas nebo smajlíky a který je vzdálen obrazu bezejmenného perpetuálního průmyslového zařízení. Moon se tím stává trenažerem budoucí společnosti, která bude globální ve smyslu mimoplanetárním i mimolidském. (30.10.2009)

Ále do prdele... Tak sem si počkal... A dočkal jsem se. Moon je přesně tak geniální, jak jsem doufal, že by mohl být. Ač trikově bezchybné, přesto ne primárně sci-fi, ale brilantí psychologická studie dvou na pohled stejných, přesto v mnohém se lišících lidí, kterým se zhroutil svět i všechno, v co věřili. Sam Rockwell je brilantní a Duncan Jones na sebe upozornil podobně, jako kdysi Francis Lawrence svým debutovým Constantinem. Je až neuvěřitelné, kolik emocí dokázal vytřískat z obyčejného plakajícího smajlíka. No a Mansellova hudba.., Netřeba slov. Pohled na měsíc již nikdy nebude stejný. Bude se už navždy pojit s tímto povznášejícím filmovým zážitkem. Díky bohu za něj... (23.11.2009)