Režie:
Martin ŠulíkKamera:
Martin ŠtrbaHudba:
Vladimír GodárHrají:
Juraj Paulen, Anton Vaculík, Vilma Cibulková, Csongor Kassai, Jiří Pecha, Jakub Rada, Lukáš Miškovič, Ivan Martinka, Marián Labuda st., Jan Kraus (více)Obsahy(1)
Osobitá retrospektivní freska režiséra M. Šulíka zachycuje v jednotlivých epizodách osudy Slovenska dvacátého století. Namísto uceleného příběhu předkládají tvůrci filmu sled deseti rozdílně koncipovaných epizod, odehrávajících se v různých dobách. Konečný tvar vzniká řetězením bizarních příběhů a osobitých historek lidí, kteří mají jedno společné – žijí v Bohem zapomenutém koutu, v jedné „krajince“. Na začátku se stane zázrak: doktor Roth (A. Vaculík) jediným vdechnutím cigaretového dýmu vrátí život malému Imriškovi. Potom se seznámíme s vojáčkem, který si po hrdinském výkonu vymiluje hodinky od paní Agáty (V. Cibulková). Tulák Cyril Polka (J. Pecha) ukradne jitrnice a jen svatý Kryštof ho zachrání před hanbou a policajty. Radosti a veselí v krajině pomalu ubývá, přijde válka. Doktor Roth s rodinou zmizí v koncentráku a už se nikdy nevrátí. Přes dvůr rodiny Kamasovců se v krátkém čase přeženou tři armády, jako by to bylo nejmenší bojiště druhé světové války. Přichází nové časy… (Česká televize)
(více)Recenze (45)
Poeticko-mýtické filmové vyprávění Martina Šulíka, tam kde byl ale ve své předešlé Záhradě spíše poetický, převládá v Krajince spíš rys mýtický a tím se přibližuje k snímkům svého krajana Juraje Jakubiska či k dalším autorům tvořícím v duchu (jistě především autorsky osobitého) magického realismu... Podobné filmy: Nejasná zpráva o konci světa, Absurdistán, Ábelov čierny pes ()
Poměrně těžce uchopitelný sled povídek, kdy aspoň z mého pohledu jejich kvalita postupně stoupá, spolu s tím, jak se tvůrci snaží odprostit od poetické atmosféry vyprávění ala Jakubisko, a přecházejí k většimu realismu dané doby, kterou daná povídka znázorňuje. Jedná se vesměs opravdu o velmi krátké příběhy, takže jejich hloubku si člověk musí spíše zpětně přehrát v hlavě a musí se tak nějak uležet. Tím, jak je toho vlastně ale hodně na jednom místě, tak v člověku ale prostě nedokáže zůstat všechno a ty slabší věci jdou poměrně rychle z hlavy pryč. Těžko říct, jak by to vypadalo, kdyby každá povídka měla prostor třeba klasické seriálové epizody a mohli tak vyniknout jejich specifika. Slovenská krajin(k)a je jinak pochopitelně nádherná a je třeba dohlížet na to, aby z ní co nejvíce zůstalo. ()
Typicky šulíkovská koláž mapujúca históriu "krajinky" na príbehoch jej obyvateľov obsahujúcich viac či menej skrytú vtipnú pointu. Ich príbehy ho si samostatné sú predsa len prepojené. Produkcia je kvalitná, výborne podfarbujúca príbehy špecifickou atmosférou nezvyčajnej obyčajnosti. Herci svojimi výkonmi do tejto atmosféry výborne zapadnú. 75% ()
Šulík nastavil chrbát, všeobecnému trendu rozprávať film ako snahu vnútiť divákovi stotožnenie sa s hlavnými hrdinami deja. V jeho podaní je hlavným hrdinom krajina. Je jej jedno kto aký je alebo, akými spôsobmi ju ľudia trápia (dve svetové vojny). Ona tu zostane navždy a zo všetkých rán sa vylíže. Neprikláňa sa na nikoho stranu a iba rozpráva to, čo sa v nej povedalo. Presne takýto postoj zaujal samotný režisér. Podľa môjho názoru je to presne to, čo dokáže postaviť európska kinematografia oproti americkej. Nesnažiť sa divákovi nanútiť svoj subjektívny uhol pohľadu. ()
Nebyla to krajina, spíš krajinka, nežili tam lidé, spíš lidičky a možná se nic z toho vůbec nestalo. Martin Šulík je zcela unikátní osobností současného slovenského filmu. Tak trochu zamyšlený snílek, tak trochu obyčejný venkovský „chalan“. Poeticky vypráví o prostých lidech s nadhledem sobě vlastním. Jednoduché, až prostoduché dialogy (-Ukaž cecky? -Co za to?) dokáže zarámovat nádherně stylizovanou vizuální stránkou, někdy na hranici grotesky, jindy dobového dokumentu. K čemuž mu velmi napomáhá snová kamera Martina Štrby, kontrastující s hravou hudbou Vladimíra Godára. Krajinku tvoří několik lidových historek, které ovšem nemají vypovídat ani tolik o době, jako o lidech, kteří ji žili („historky netvoří historii“). V tomto ohledu připomíná Hřebejkovy tragikomické návraty do minulosti (Musíme si pomáhat, Pelíšky). Hlavním problémem celého filmu je nesoudružnost. Všechny povídky sice spojuje místo, ne tak režisérovo nahlížení na ně. Stále smutnější ladění sice můžeme brát jako jistou formu civilizační sebedestrukce, ale jelikož nám vypravěčův hlas neposkytuje žádná vodítka, lze o tom skutečně jenom spekulovat. Krajinka v žádném případě není špatnou lidovou komedií, je to neobyčejně kouzelná mozaika lidských osudů, na které jsou nejkrásnější bohužel jenom segmenty, nikoliv celky. A minimálně tento dialog si z ní budu pamatovat navždy: -Dýchá -Má naopak hlavu -Měli bychom mu ji otočit -„křup!“ -Už nedýchá. 75% ()
Reklama