Rango

Po Wesu Andersonovi se na pole animace vydal další režisér hraných filmů, od kterého by to člověk na první pohled nečekal, a ukázal nám, jak jednotvárné jsou všechny ty průmyslové animáky od DreamWorks, Pixaru i ostatních specializovaných studií. Na druhou stranu ale coby tvůrce filmů se silným podílem počítačově generovaných efektů, postav i celých sekvencí má vlastně Verbinsky k animaci blízko, a právě jeho autorský projekt, kde mu po dlouhé době na zátylek nefuněli agenti Smithové od Disneyho, ale naopak ho pošťuchovali kreativní blázni z Nickelodeon Movies, dovolí divákům nahlédnout míru jeho tvůrčí osobitosti. S "Fantastickým panem Lišákem" pojí "Ranga" jednak zastřešující nadsázka a sebereflexe žánrových schémat, ale také vizuální stylizace stranící se jednoduchých tvarů a pestrých barev typických pro konkurenci. Konkrétně zde sice máme počítačovou animaci, ale její stylizace se naopak přiklání k ušmudlané hyperrealističnosti s přemírou groteskních, až karnevalově vyšinutých detailů Verbinského pirátské série. Většina postaviček tak disponuje výraznou osobností, která se vepisuje do nejmenších detailů jejich pohybů, zatímco na obecné úrovni design zdejších postaviček zvířecího divokého západu působí spíše jako sbírka vyřazených exponátů školního kabinetu biologie než zářivých fotek ala National Geographic (viz např. "Legenda o sovích strážcích"). Vedle vizuálu ale má "Rango" v rukávu své košile schované ještě nečekané eso v podobě zastřešující metažánrové sebereflexe, která z filmu dělá podívanou, na kterou spíš budou rodiče nutit jít děti, než naopak. Vlastně svými mnohovýznamovými dialogy vztahující se k povaze hrdinství, role konkrétních narativních tropů a svázanosti hrdinů s jejich příběhy představuje jízlivou reflexi toho, jak jsou animáky paradoxně a v zásadě proti svému niterné povaze omezované tím, že aspirují na to být jako hrané filmy, potažmo jak je svazuje, že už to od nich diváci automaticky očekávají. Fakt, že inťošácká zlomyslnost zabalená do hávu zaprášeného a odrbaného westernu dostala Oscara za nejlepší animovaný film, je vlastně pak naplnění dalšího schématu - outsider dochází šťastného konce a je přijat mezi většinovou společnost. (07.05.2014)

Strhující animovaná pocta dnes už trochu polozapomenutému světu spaghetti westernů. Chameleón promlouvající hlasem Johnnyho Deppa se rozpláclý na předním skle cabrioletu dívá v divoké jízdě na postavu bizarně zkarikovaného Raoula, kterou kdysi tak bravurně ve filmu Terryho Gilliama ztvárnil taktéž Johnny Depp, to je postmoderní rámec par excellence...a přesně v tomhle duchu do tavícího kotle své imaginace slil Gore Verbinski desítky víceméně synkretických vlivů a nechal z něho povstat svého nového hrdinu - chameleona, zvíře tisíce podob, který na sebe vlastně náhodou bere břímě westernového hrdiny. To, že jde o postmoderní hru, nezapomíná Verbinski znovu a znovu připomínat, třeba tím, že na čočku imaginární kamery nakreslí prstem hlavního hrdiny pomyslný obdélník výseku záběru. Vše je jen stylisticky dokonalá konstrukce, která drží až obdivuhodně pohromadě, uvážíme-li, co všechno do ní tvůrci zabudovali. Když Rango charakteristickým hlasem Johnnyho Deppa pronáší ,,I'm Nobody", nelze si nevzpomenout na existenciální rozměr, který ve westernu hledal Jim Jarmusch v Mrtvém muži, mystický Duch západu zase upomíná v syntézu spaghetti westernu coby žánru, neboť mýtický Spirit of the West má léty poznamenaný obličej Clinta Eastwooda a tělo a svršky Muže beze jména Sergio Leoneho, nemluvě o soškách Oskarů ledabyle naházených v kufru plážového vozítka... Připočteme-li klasické charaktery a šablonu westernových filmů, odkazy na slavné scény a typické westernové propriety, ale i aluze na mnoho newesternových amerických snímků (a to Verbinski s oblibou paroduje i své vlastní filmy), soví mexickou kapelu pějící nezřídka o mexickém kultu ,,La Muerte" a třeba surrealistický sen na poušti s létající rybou, máme tu velmi hutný postmoderní guláš. Ten se navíc ještě zahustí pochybnostmi o tom, kdo je vlastně vypravěčem tohoto příběhu - jestli ona (hudebně úžasná) soví kapela, které ovšem často její předpovědi hrubě nevychází, nebo upovídaný chameleon či nakonec sám strůjce příběhu v pozadí, filmový lyrický subjekt, tvůrce a prvotní hybatel filmu? Celý tak umanutě osobitý snímek odkazuje ještě k jednomu faktu - příštím filmem Gore Verbinskiho má být remake slavného westernu The Lone Ranger v hlavní roli, jak jinak, s Johnny Deppem, což dělá z Ranga vlastně jen jakousi přípravu na tenhle vlajkový projekt. Takže zásadní zpráva je: My, fanoušci resuscitovaného žánru, se máme zřejmě na co těšit! :-) Nádhera nesmírná... (06.06.2011)

Kopa pěkných momentů, hezké a originální postavy, ale to je asi tak všechno. U Ranga mi chybělo něco, čím jsou pro mě pěti hvězdičkové animáky specifické. Humor to mělo, i když takový, příliš dospělý. Animace neměla chybu a způsob vyprávění byl také fajn. Příběh je možná oním kamenem úrazu. Dá se ho, přes krásu animáku, ignorovat, ale když Vás nenutí film sledovat dál, je nejspíš něco špatně. (07.05.2012)

Veľmi príjemný a humorný film. Dobre vymyslené gagy, film pekne graduje, má dobrú hudbu, skvelého hlavného hrdinu a aj zaujímavé vedlajšie postavy. Prečo sa takéto westerny už netočia? Prečo sa nemože natočiť aj poriadny hraný nekompromisný western podla zabehnutých pravidiel? Animák RANGO ukázal, že dodržiavanie sa westernových pravidiel stále funguje. Prináša zábavu pre celú rodinu. Aj keď v tomto prípade sa jedná o niečo špeciálne - je tu množstvo odkazov na klasiky žánru. (08.06.2011)

V jistém momentu vyprávění se ústřední hrdina ocitne ve slepé uličce, neví kudy dál. Iluze, mýtus, který kolem sebe utkal se náhle rozplyne, stejně jako veškeré tužby a motivace, jež ho doposud poháněly kupředu. Bezcílně bloumá vyprahlou pouští, dokud - metaforicky řečeno - "nepřejde na druhou stranu", kde se mu od ikony nejpovolanější dostane vpravdě děsivé (a zároveň povznášející) lekce. Hrdina totiž sezná, že nemůže opustit pevně daný rámec příběhu (který je během filmu dvakrát vykreslen přímo jakoby na imaginární objektiv), jakkoli by si to v onu zoufalou chvíli možná přál. Musí zkrátka neochvějně pokračovat ve své cestě, uzavřít rozehranou partii, protože taková jsou pravidla hry. S touto znalostí se po "campbellovsku" vrací na jeviště dramatu, aby dovedl příběh do zdárného konce, resp. aby byl sám do zdárného konce dotlačen již dávno vyšlapanými stezkami. Vzpoura proti determinaci, proti nepoddajné pavučině utkaného osudu není možná. Film (stejně jako každé jiné vyprávění) má jasně vymezený začátek a konec. Třebaže mnohdy nejsme s to odhadnout, jak přesně skončí, víme, že se tak dříve či později stane, protože má určitou stopáž, tedy časový rámec, ze kterého nemůže vystoupit. Tragédie všech fikčních postav spočívá právě v této nemožnosti pozměnit směřování své existence, neboť ta je pevně v rukou vyšší mocnosti - autora a jeho záměrů. Nepropadejme proto truffautovskému klamu, že film je více než život. Ve srovnání s filmovými hrdiny, kteří se sice mohou stát terčem našeho obdivu či nenávisti, ale nikdy nepocítíme teplo jejich přítomnosti, totiž máme skutečnou možnost volby (samozřejmě do určité míry omezenou okolnostmi, zákony atd.), a do poslední chvíle nevíme, jak a kdy náš příběh příběhů skončí. Kdykoli můžeme ve svém životě způsobit "změnu paradigmatu", vystavět nový, nově vyhovující rámec. (13.03.2011)