Kůže

Film je to groteskní, ale groteska to není. Moc se mi líbil Burt Lancaster, jak dokonale zahrál amerického generála se smyslem pro svou reklamu, a Marcello Mastroiani v roli uhlazeného a posmutnělého skeptika byl dokonalý. Skládačka složená z příběhů krutých, dojemných i směšných - mumraj, který se odehrává v zóně, kde vzniklo jakési předpeklí. (03.11.2013)

Drsná válečná záležitost, místy velmi odporná. Ale taková válka je a tak to tvůrci chtěli. Ať už je to prostituce za jídlo, kanibalská hostina či zbytečná smrt civilisty pod pásy Shermana... Spíše než o ryze válečný film se spoustou bojů se však jedná o psychologické drama z období osvobozování Itálie americkou armádou. Z tohohle pohledu na válku budte mít kocovinu. Velmi věrné zpracování podle knižní předlohy !!! * * * * * (11.04.2013)

Skvělý konec a skvělý celý film. "Ty jeď, tys vyhrál", tahle Mastroianniho poslední věta mě dostala a uvědomila jsem si, jakou tíhu nesl po celou dobu, kdy prováděl amerického seržanta po městě. Když mu všechno vyprávěl a smál se jeho vtipům. Když trpělivě vysvětloval, protože prostě věděl. Protože to všechno zažil na vlastní kůži, a ta zkušenost je nepřenositelná. Možná jen americká pilotka ji nakonec pochopila ... (16.04.2017)

Představa války jako neurčitého mezidobí mezi změnami v pohybu front, přestávek mezi zatínáním pěstí při příchodu okupačních a naopak jásotu při objevení osvoboditelských vojsk je dětinsky naivní; mnohem důležitější je z tohoto hlediska je to, co se děje ve společnosti jako celku, především v její civilní většině, cudně nazývané "týl". Střeva války v této její podobě nejsou méně stravitelná než hrůzy a děje bojových scén. Mezní situace tu mají odlišný ráz i průběh, ale stejné vyznění; rozpad morálky a hodnot, násobený hmotným nedostatkem nezřídka na hranici biologického přežití, tvoří zvláštní subkulturu nebývalého rozsahu černé a šedé ekonomiky. Malaparte je paralelně jakýmsi kronikářem i analyzátorem této přechodné mozaiky týdnů, měsíců, nezřídka i let. Šmelina, prostituce, pohlavní nemoci, ale i vraždy, nenadálé výbuchy, neodstraněná minová pole, také i jiné nekontrolovatelné válečné výbušniny, zbytečné smrti, to všechno je odvrácenou tváří ideálů hlásaných oficiální propagandou. Tehdy již zkušená, u nás téměř neznámá italská režisérka Liliana Cavani přistoupila k látce s pietou ale i vůlí ji skutečně zfilmovat, tj. beze zbytku převést do ryze filmové řeči. Mozaikovitost příběhu je postižením složitosti těch dní, rozjímání o tom, kdo je vlastně vítězem a kdo poraženým, nezbytnou součástí výchozí ideje a výsledek ojedinělým záznamem toho, o čem se zpravidla ve vzpomínkách hrdinů i nehrdinů nemluví. Ale tak jako člověka netvoří jen mozek ale i koneční a střeva, tak také tato část války je podstanou součástí její celkové výpovědi i svědectvím o skutečném rozsahu škod, jež přináší. Je-li téma zvládnuto na úrovni - a tak tomu v tomto případě nepochybně je - vzniká nadčasovost, nad kterou se nejásá, ale o které víme, že ji ze života dostat, natož vymrskat nelze. Je to hořké, avšak nepostradatelné poznání toho, kdo chce žít život vskutku zralý, dospělý a zodpovědný. (13.09.2009)

Pokud jednu tvář války představuje frontová linie se svištícími kulkami a dělostřeleckou palbou, pak snímek vlastně ukazuje jen tu druhou. V prvních záběrech se sice objevuje americká pěchota postupující opatrně do nitra města, pouličních bojů jsme ale ušetřeni a válka v podání amerických velitelů, kteří jsou svědky oportunismu a pozoruhodné pragmatičnosti místních elit, nabývá bezmála operetního rozměru. Krok za krokem se ale ukazuje, že i válka bez bombardování a krvavých ztečí si žádá svou daň. Od té nejvyšší v případě minového pole až po nucenou dětskou prostituci - je přece jen lepší prodávat tělo svého potomka než ho nechat zemřít hlady. Cavanimu se daří ukazovat absurditu válečných poměrů leckdy vyloženě komickým způsobem, až mi v několika momentech (krádež tanku, obchodování s vykrmenými německými zajatci) připomíná román Jak jsem vyhrál válku. Kapitán Malaparte je informovaným vypravěčem příběhu, který má z pohledu diváka ideální postavení. Dokáže se stýkat se všemi vrstvami italské společnosti od horních deseti tisíc až po ztracené existence na městské periférii. Pro Mastroianniho byla role italského důstojníka s frontovou zkušeností zajímavým vybočením ze šablony bolestínských intelektuálů a melancholiků. Celkový dojem: 90 %. (04.12.2017)