Hlad

Bolestně fyzický zážitek. Úporný, intenzivní, pozvolný a spalující. McQueen riskuje vážné nařčení z politické kontroverze, ale tady nejde o obhajobu ideologie jako spíše o mnohdy až barokně strnulý a vizuálně bravurní obraz ponížení, odhodlání a utrpení. Strukturou podoben trojkřídlému oltáři plnému krve, odříkání a výkalů, oltáři, jež nežaluje, neagituje, nehodnotí... jen vyzařuje skličující šerosvit. Steve McQueen je nepochybně obrovským talentem, svou výtvarností, úsporným jazykem i střídmou sdílností. (04.01.2010)

Líbilo se mi jak si kamera vždy vybere jednoho zástuce z každé frakce (vězni, bachaři, těžkooděnci) a nenásilně ho sleduje. S hlavním hrdinou se vlastně seznámíme až za dost dlouhou dobu, a to hlavně díky dlouhému rozhovoru s knězem. Jinak se toho ve filmu moc nenamluví, ale o to je právě působivější. Režisérovi se daří vtáhnout diváka do vězeňské atmosféry plné klaustrofobického ubíjejícího hnusu, napětí, odhodlání větňů a frustraci bachařů, kterou si s gustem vybíjej na vězních. Samotná finální hladovka je kapitola sama pro sebe, velmi realisticky natočená změna těla vám vezme jakoukoli chuť se někdy o něco takového pokoušet. Nebyla to pro Británii veselá doba a po skončení jsem měl chuť se najíst. (14.12.2009)

Hlad není další z řady dojímavých vězeňských filmů o nezlomnosti lidského ducha, nespravedlnosti systému a jeho nelidskosti. Konečně, tohle vězení je jiné, než jsme z filmů z podobného prostředí zvyklí. Tytam jsou přeposilované gumy, vřava z chodeb, práce v prádelnách, pašování drog, fyzické potyčky mezi vězni, jejich boj o moc či plánování útěku. Je tu ticho, světlo a kdyby vězni nepotřeli vše svými výkaly, ocitli bychom se pod odmontování vězeňských dveří ve sterilní nemocnici. Rutina. Úmorný nedostatek podnětů (jak rozumné v tomto ohledu bylo vzdát se hudby). Hlad má i své bachaře, kteří nemluví, pracují ze zvyku, bez větších emocí. Jen občasné návštěvy, motáky a povídání se spoluvězni na ignorované mši vytrhávají mukly z jejich letargie a vtiskávají jim zdání osobnosti. Tady není a nemůže být ztotožnění se s postavami, protože ty již kromě touhy vzdorovat, kterou nikdo nechápe, (výtečně představené v jediném rozsáhlejším dialogu) o osobnost víceméně přišly. Nemluví, nežijí, nemají důstojnost a nakonec již ani nejedí a nepřežívají... Jejich protest proti nelidskému zacházení je tichý, pro ně bolestivý, pro věznitele nepodstatný či nepochopitelný, chvílemi i respektovaný a přece to film nějakým zázrakem ustál a nestal se lacinou moralitkou o špatnosti všeho, co je "od vlády". I v těch z druhé strany vidí lidské bytosti a jejich vraždu jako krutou a nesmyslnou. Nedozvěděl jsem se, že boj za všech okolností má smysl. SPOILER - Bobby Sands umírá, jeho požadavky se plní, ale pro mě i tak hrdinou zůstavá (zde nevystupující) Bertrand Russell se svou myšlenkou: "Nikdy bych nepoložil život za svůj názor, protože bych se mohl mýlit." Film mnou proto nepohrdá, neříká mi, že myslím špatně. - KONEC SPOILERU. Hlad vidí a vnímá, ale nevelí a nepodsouvá. (10.05.2010)

Ticho na začátku, ticho na konci a mezi tím předlouhý dialog, který osvětlí vše. Tedy, skoro... je třeba vědět něco o vztazích mezi irčany a anglány v průběhu 20. století... a přiznávám, že tady mám mezery. Mimo jiné mě film ale přiměl si o tom zjistit něco víc. Na výběr je toho dost: http://www.irishfilm.net/IRA.html (05.11.2009)

Sledovat tenhle film není nic příjemného, ale nedá se upřít, že natočený je obdivuhodně. Dlouhé, převážně statické záběry zdůrazňují jednotvárnost. Rozhovor hlavního hrdiny s knězem je podán v neskutečně dlouhém statickém záběru a přesto ani na okamžik nepřestane být zajímavý. Před fyzickým výkonem Michaela Fassbendera je nutno smeknout. Ale nijak nezměnil můj pohled na danou problematiku. Jen pro politické důvody by žádný vrah neměl mít ani to nejmenší privilegium. To už radši ať pochcípají všichni! (14.01.2010)