Turínský kůň

To, co odlišuje konvenční katastrofické filmy od těch méně konvenčních, je výběr živlu. Už někdy od Empedokla rozlišujeme čtyři: oheň, vodu, vzduch a zemi. Ukažme si to na jednoduchém příkladu: Představte si, že jste režisér a producent po vás chce natočit katastrofický film mainstreamovějšího střihu. V takovém případě padne volba na oheň nebo na vodu, čehož výsledkem bude hořící mrakodrap nebo mohutné záplavy. Narazíte-li ovšem na osvícenějšího producenta, který si vyžádá ambicioznější katastrofický film, dojde spíš na zbývající dva živly, zemi a vzduch, z nichž čerpala Melancholia (země – srážka planet, zemi coby živlu navíc odpovídá u Junga melancholický temperament) a Turínský kůň (vzduch – vítr svištící si to mocně bezútěšnou krajinou). Turínský kůň se oboum mainstreamovějším živlům, vodě a ohni, místy i trochu vysmívá a komentuje je, jednak vyschlou studní, druhak minimalisticky zhášenou lucernou z traileru. ____ Když si k Melancholii a Turínskému koni přihodíme ještě Soderberghovu Nákazu, získáme tím trojici velmi ambiciozních katastrofickým filmů, které vykvetly v roce 2011. Je ovšem zřejmé, že i když patří všechny tři mezi katastrofické filmy, spadá každý do trochu jiného subžánru: Melancholia spadá do pre-katastrofických filmů (katastrofa se teprve blíží, ale ještě neproběhla), Nákaza do katastrofických filmů (katastrofa coby právě se dějící proces, prostě typický americký způsob založený na neustálé činnosti) a Turínský kůň do post-katastrofických filmů (katastrofa již proběhla, svět již de facto zanikl, postavy jsou možná už mrtvé, jen o tom neví). Vlastně by se ty tři filmy mohly klidně po jistých úpravách promítat za sebou jako film jeden. ____ (i) Jinak tomu rozdělení do tří katastrofických subžánrů odpovídá i sestupná barevná kontinuita všech tří filmů, jako kdyby s blížící se katastrofou barvy postupně mizely, takže pre-katastrofická Melancholia se vyznačuje krásnými reklamními barvami, katastrofická Nákaza chladnými a studenými, a post-katastrofický Turínský kůň pouze černobílou. Je zajímavé, že americké filmy ty barvy řeší podobně, jen jsou jako by o „půl tónu“ hozený nahoru, takže třeba post-katastrofické filmy nejsou obvykle černobílé jako v Turínském koni, ale pouze monochromatické (Kniha přežití) či desaturované (Kazatel), katastrofické filmy nejsou chladné a studené jako v Nákaze, ale barevně teplejší (Emmerich, Bay) a pre-katastrofické filmy (to je v nadsázce vlastně většina amerických filmů) jsou vyloženě přesycené, čemuž napomáhá i momentálně rozšířené postprodukční kolorování. ____ (ii) Není také žádným překvapením, proč se každý ze tří režisérů přiklonil k tomu či onomu katastrofického subžánru. U cynika Triera, který i svůj nesugestivnější film Dogville postavil na hře, je volba pre-katastrofického subžánru zřejmá, jelikož tu katastrofu ve skutečnosti vážně vůbec nemyslí. To Tarr má opačný problém – myslí to vážně až moc, dotahujíc celou věc do post-katasfrofického extrému. No a Soderbergh stojí někde mezi nimi, coby Američan vystavuje katastrofu jako procedurální film, který se odehrává právě teď. Čili ten výběr není náhodný a odpovídá naturelu jednotlivých režisérů, jakož i jejich národnosti – ekonomicky silné Dánsko žádnou katastrofu zatím nevěští a nemá důvod věštit, tudíž si Trier může klidně hrát, zruinované a nalomené Maďarsko se naopak vidí už v post-katastrofických časech, a Američani jsou opět někde mezi, v problémech, na jejichž řešení ovšem zdárně pracují. Jinak řečeno vliv na volbu katastrofického subžánru má i výše HDP a jeho meziroční růst, či pokles. (16.02.2012) (méně) (více)