Turínský kůň

Po velkolepém úspěchu našich šikovných fotbalistů na Euru 2016, kterým se podařilo obsadit v základní skupince nádherné 4. místečko, bylo třeba završit krásně vypadající večer něčím vskutku depresivním. Přiznám se, že z dvou a půl hodinové výpravy do země, která si na rozdíl od nás vystřílela postup už po dvou utkáních, šel opravdový a nefalšovaný strach. Nejsem ani koutkem duše fanouškem všemožných artovin. Tohle byla ovšem totální pastva pro oči i uši. Opravdu přenádherné záběry kamery ve spojitosti s úžasným zvukem a doprovodným soundtrackem vytvářely přenádherně depresivní atmosféru ukazující absolutní rezignaci na život jako takový. Na první pohled toho opravdu není moc k vidění. Dva lidé nesoucí se na vlnách automatismu a stereotypu každodenních rutinních činností, jeden lenošný koník (mimochodem, excelentně hrající), rozpadající se chaloupka a intenzivní vítr. V takové sestavě člověk nakoukne na 6 takřka totožných dní, kde jen občas a na velmi krátký okamžik vybafne na diváka zpestření, které je zpravidla ale velmi rychle pohřbeno, protože o nic takového ústřední postavy nestojí. Nikdy bych nečekal, že u mě podobný film někdy dovede zabodovat. Monstrózní překvápko a naprosto úžasný filmový klenot. Nějaké hluboké rozbory všemožných filosofických paralel k současnému směru naší civilizace, si dovolím ponechat povolanějším, i když jsem si jich pochopitelně také všiml. (22.06.2016)

Ak si ešte niekedy budem chcieť sprítomniť Nietzscheho obraz slabého nihilizmu, obraz tých jeho posledných ľudí, a víziu odcudzeného sveta neskorého kapitalizmu, v ktorom už na ničom nezáleží, z ktorého postupne vyhasína všetko teplo a rozplýva sa do série automatizovaných úkonov, pustím si toto strojovo presné a totálne tragické tápanie v bezčasí. Nevyčerpal sa svet a ani Boh, vyčerpali sme sa my sami, celá naša civilizácia, pre ktorú sa slovo pusta tak prekrásne hodí. Vytratila sa predstava, vízia, cieľ, zostal len čoraz prázdnejší a pustejší hypermoderný klokot obrazov, ktoré už o ničom nevypovedajú. A v neposlednom rade je to aj existenciálna metafora pre nás samotných. Ozýva sa tu niečo zo Sizyfa. Pokusy o únik sú rovnako bezvýsledné ako všetko čo robíme. Vytratilo sa tu však aj to hrdinstvo, ktoré jedincovi ešte vdýchli 40. roky a zostalo len prosté tartarovské váľanie kameňa vpred. A púšť naďalej rastie. Vytratili sa aj tie Rilkeho stopy a ani žiadny Heideggerov Boh nás nemôže zachrániť, pretože sme ho zabili. Všetci sa na krídlach temnoty vezieme v ústrety nevyhnutnému zániku. Nastáva vek Dostojevského koňa, ktorého sedliak bičuje po plačúcich očiach, vek šialenstva zo sveta. Ale možnože nie. Možno je to len memento a my sa mu ešte môžeme vyhnúť. Možno len treba znova zapáliť plameň, nech už si pod tým predstavujeme hocičo. (27.08.2021)

Tak, starý môj, prezleč si tie staré spodky a žer, žer tie horúce uvarené zemiaky! A nemysli si, že zajtra ťa čaká niečo iné. Repetitívnosť zabíja, nuda zabíja, tie však tvoria nevyhnutnú súčasť každej existencie. Existencia zabíja, v každom okamihu sa rozpadávame a smerujeme do prázdnoty. Kobyla bola vo svojej úlohe absolútne strhujúca a úžasná. (14.12.2016)

Vichr. Námaha koně, který urputně táhne vůz a snáší svůj úděl bez hlesu, zbrocený potem. Dlouhý záběr, který je mu věnován, není bez příčiny. Kůň to není krásný sám o sobě, ale v té situaci ano. Je tragicky krásný, jako celý film. Když dokončí svou denní práci, je odstrojen a odveden ke žlabu. Zítra bude vše stejné, i pozítří. Pokud se nezastaví čas. I to se může stát. Hospodář, jeho mlčenlivý a stejně urputný majitel, je na tom stejně. Ráno ho dcera ustrojí, on odvede svůj díl, bude odstrojen a odveden ke žlabu. A bude to stejné i zítra, dokud se nezastaví čas. A když se čas zastaví, co potom? Ještě chvíli, snad ze zvyku, budou všichni dělat to stejné; snad je jim to předurčeno.           Hospodářova dcera se stejnou zarputilou pílí koná svoje povinnosti, bez stížností a bez naděje, ale bez naděje nač? Když ji sledujeme, jak jí svůj denní příděl, vždy stejně a oproti svému otci vybraným způsobem, vyvstane myšlenka: jak se vlastně liší od svých souputnic v bohatších sídlech? Horším oděvem? Chudou stravou? Vnitřním životem, o němž nic nevíme? Kam vlastně patří? A co její otec, je to nevzdělaný venkovan, nebo Atlas, na jehož bedrech spočívá tíha celého světa? Jen na úhlu pohledu závisí, zda jím výsměšně pohrdneme, nebo se s ním s trpkostí ztotožníme.           Týdenní martyrium nejistoty a opakování vedoucího ke smíření přeruší jen návštěva souseda, který zvěstuje zlou novinu, a cikánů, svobodně mířících do Nového světa. Nevíme, jestli tam dorazí, ale zkusí to. Filmem zní stále stejný temný hudební motiv. Věci jsou stejné a horší, padá tma a nyní vím, že téma mně již známé z Werckmeisterových harmonií se dobírá nové pointy. Nebo přesněji tu původní završuje. Řečeno slovy klasika: To svět se posral.                                                                                                                                                              Turínský kůň sestává z mnoha nekonečně dlouhých záběrů. Má obrovskou sílu, nejen kvůli obrazu a neutuchajícímu zvuku vichřice, ale i proto, že nad každou z nerozdílných situací se může divák donekonečna zamýšlet. Má-li ovšem nad čím. Nebo má-li důvod? Je to film, který funguje spíš jako obraz — stačí se v oblíbené galerii posadit na lavici a vnímat, nechat se ovlivňovat. Proč jsem vlastně nedal pět hvězdiček? To ještě nevím. Anebo vím? Moc dlouhý asi. (08.08.2011)

To že natočíte film na tři hodinové záběry, ještě nedělá umění. Kamera výtečná, oba herci správně odevzdaní a zvuk vichřice neskutečně vlezlý. Ale už z principu nemůžu něco hodnotit kladně jenom proto, že i když to je myšlenkově prázdné, zato to má výborné vizuálno a velký potenciál pro "intelektuály". (26.07.2011)