X-Men: První třída

Po čisto popcornovej trojke a rozporuplnom Wolverinovi sa dostala látka jednej z najdospelejších a (vďaka rozmanitosti postáv) najťažnejšie spracovateľných comicsových predlôh do správnych rúk. Matthew Vaughn bol zárukou kvality, ktorú bez problémov potvrdil, akurát neviem do akej miery mu začne preskakovať, keď každý rok bude skákať z jedného comicsu na druhý a snažiť sa ich zachrániť pred zánikom medzi celovečernými sériami. Zo začiatku som mal pocit akoby sa v postavách trošku strácal a nevedel k nim zaujať ten správny postoj. Postupom času si však vypracoval veľmi sľubnú východiskovú pozíciu k takmer všetkým aspektom, ktorý spravili z X-Menov tú pôvodnú singerovskú. Nestavia sa k filmu možno až tak psychologicky, čo nakoniec ani nie je jeho štýl, ale zároveň ani nemá tendenciu nasilu tlačiť akciu tam, kde to nemá zmysel. Zo začiatku tej akcie chýbalo možno viac ako sme boli zvyknutí, chýbajú svaly, monštruóznejšie efekty, to všetko sa ale záverom vráti a vyváži tak spomínaný pomalší nástup, ktorý by som ale spätne rozhodne nemenil. Film tak za dve hodiny uspokojí obe strany publika, do akej miery už je na každom samotnom. 85%. (07.06.2011)

Skvělý Blockbuster, Do kterého se mi opravdu Nechtělo! Jelikož Předešlé díly jsem neviděl, Tak jsem měl z většinu filmu guláš, Naštěstí jsem měl po boku Fanouška X menů!:) Perfektní triky, efekty, Oči mi vážně zářily... Celý film byl zajímavý, stylový a skvěle Moderní.. Marvel ukázal, že Umí Umíí!! U mě 8/10!.. (13.05.2012)

Začal bych vtipem: Víte, který X-Man má nejlepší schopnosti? Matthew Vaughn - umí točit skvělé filmy. ____ Velkým filozofickým tématem je čas. Podle svatého Augustina dokonce žádná definice času neexistuje a ve skutečnosti nevíme, co přesně čas je. Čas je velice zajímavý i z hlediska kinematografie, protože když se na všechny filmy, co kdy byly natočeny, podíváme skrze čas, zjistíme, že existují vlastně jen tři druhy filmů: (i) první skupina, do které patří First Class, nějakým způsobem kombinuje minulost s budoucností. First Class například jedinečným způsobem spojuje někdejší studenoválečné rozbroje s nedalekou budoucností genového inženýrství. Ten film si možná hraje na to, že se odehrává v nějakém konkrétním období, ale spíš dává dohromady minulost s budoucností, čemuž nasvědčují i karikatury politiků a vojáků na jedné straně vedle zcela plastických mutantů na straně druhé. Jsou to dva odlišné světy, dvě množiny, které někdo akorát splácl dohromady. Do stejného ranku patří většina scí-fek: nelze si nevšimnout, že většina velkých sci-fi filmů je zároveň neuvěřitelně nostalgická, třeba Gattaca, Počátek, Brazil nebo Blade Runner, což jsou všechno filmy, které nějakým způsobem propojují minulý noir s budoucí sci-fi. (ii) Nesmírně zajímavá je z hlediska času také druhá skupina filmů, která je opakem skupiny první. Sem patří konzervativní a „čisté“ pozdní snímky Eastwooda či Petera Weira nebo třeba Costnerův western Krajina střelců. Na ten se dá nahlížet dvojím způsobem: buďto jako na film, který zaspal dobu, protože přijít v době postmoderních žánrových her s něčím tak nostalgickým a zastaralým značí, že tvůrci jsou těžce mimo současné trendy, ovšem nabízí se tu ještě druhý pohled, který v tomto filmu vidí naopak ohlášení věcí příštích, kdy postmodernu nahradí něco klasičtějšího a filmy jako tento budou opět v kurzu. Nakonec na těchto sinusových cyklech je založen celý náš svět: pravice střídá levici, léto zimu, expanze kompresi, pokles růst, střídmost (renesance, klasicismus, realismus) živelnost (středověk, baroko, romantismus) atp. Proto je vždycky otázka, jestli u filmů jako Krajina střelců zaujmeme postoj „tento film patří do minulosti“, anebo „tento film ohlašuje budoucnost.“ Filmař, který točí v době složitých narativů lineární filmy, tak může být nazván konzervativcem i průkopníkem. Oboje varianty jsou možné (byť samozřejmě převažuje spíše první pohled, který takového filmaře posílá do starého železa). Lekce z předešlých řádek je, že neexistují filmy odehrávající se jednoduše v minulosti, současnosti, či budoucnosti. Věc je složitější. (iii) Třetí skupina, ta nejméně zajímavá, zahrnuje filmy, které se odehrávají v současnosti a jsou poplatné i jejím normám. Nemusí být vyloženě špatné, ale z hlediska času jsou jen málo zajímavé. Nejsou ani kombinací minulosti s budoucností jako první skupina filmů (aneb dualitou k jednotě), ani nerozlišitelným kmitáním mezi minulostí a budoucností (aneb jednotou k dualitě) jako ta druhá. (08.09.2011)

Sebekriticky přiznávám, že jsem od Vaughna čekal víc, než reálně mohl dokázat. Když se na plátně pohybuje magnetický Fassbender a dumavý McAvoy, je to na chlup takové, jaké jsem doufal, temné, pohlcující, dospěle vtipné. První třída má hodně vážnou duši - točí se kolem kolektivní viny, msty, práva vládnout světu. Nejlepší scény nejsou ty akční, ale ty nejvíc konverzační, kde vynikne, jak hluboko dokáží tvůrci sestoupit a jak sugestivně dokáže tahle komiksová sága působit. Čím realističtěji a vyspěleji X-meni vyhlížejí, tím víc mají problém poradit si s oním "teenagerovským" elementem. Vaughn si naštěstí udržel jistý odstup a nadhled, přesto mě první třída vyjma mentorů vůbec nezaujala a přišla mi jaksi do počtu. To v Singerových časech nebylo. Jakoby všechna energie a přitažlivost padla na ústřední duo. To se ovšem odvděčuje naprosto zničující energií a i když se film občas zadýchává, v závěru nabízí emoce a hloubku příbuznou legendární dvojce. Je to právě jen a jen srovnání se singerovskou koherencí a vyrovnaností, které mi zabraňuje být úplně nadšený. Každopádně bych se velmi divil, kdyby letos přišel do kin spektákl stylovější a oduševnělejší. (30.05.2011)