My děti ze stanice Zoo

Když hodím knihu za hlavu a dělám, že jsem ji nikdy neviděla, film mě roztrhá na maděru. Když nehodím a nedělám, roztrhá mě stejně. ♥♥♥ Lidská tendence sdružovat se do stád je nebezpečná, stejně jako je nebezpečné zdvihat laťku v dělání toho, co ještě nikdy nikdo neudělal. A původně jsem tady měla navíc doušku o tom, jak se asi Bowie cítí, když ví, co se mimo světlo reflektorů děje, a dneska si odpovídám, že za prvé byl sám závislý a bojoval, a za druhé souhlasil s účastí v tomto filmu. (22.08.2010)

I pres sve stari a uroven informovanosti soucasne evropske spolecnosti, vcetne nasi zemicky, je tento nemecky snimek jednim z nejpusobivejsich i v nasich casech. Knizni predloha je nesrovnatelne intezivnejsi zazitek, i presto se tvurcum neda uprit snaha a pusobivy vysledek. Osobne uz na tento film nemohu koukat, ma tak sklicujici atmosferu, kterou mu Hostel apod. slataniny mohou jen zavidet. (12.05.2006)

Tento film už skutečně nikdy nechci vidět. Na ulicích každý druhý zfetovaný, podél silnic prostitutky, kolem jen šeď, úzkost a spousty zničených životů. My děti se stanice Zoo je kvalitní dílo, ukazuje život takový, jaký opravdu byl a člověk dostane husí kůži a je rád, že nežil v hlavním městě Německa 70. let. (05.12.2008)

I na ploše dvou hodin je to proti knižní předloze strašně osekané, ale chápu, že o moc lépe to asi podat nešlo. Režie je perfektní a soundtrack Davida Bowieho božský. Jediný - ale zato zásadní - problém mám vlastně jen s hercem představujícím Detlefa. Ten je v tomhle filmu nějakým omylem. (Poprvé 27.06.2006, podruhé 9.7.2013). (09.07.2013)

Prakticky každá ekonomicky vyspělá země si prošla menší či větší epidemií drogové závislosti a stejně tak i vlnou reflexe drogové scény prostřednictvím umělecké sféry. Dětská drogová závislost a prostituce patřily v konzervativním měšťáckém prostředí Německa 70. let ke společenským tabu a když se pokusili dva reportéři zveřejnit rozsáhlý materiál v podobě šokující otevřené zpovědi mladičké prostitutky, tvrdě narazili a nemohli najít vydavatele. Když se přece jen povedlo knihu vydat, stal se z ní neuvěřitelný bestseller, který ovlivnil společenskou atmosféru, a z Christiany rázem udělal celebritu. Její literární zpověď končí nadějně odjezdem k babičce na venkov, pryč z drogami zamořeného Berlína. Následný život byl ale dokladem rčení, že jednou feťák - celý život feťák, v té lepší variantě momentálně abstinující. Christiane byla neřízená střela podobná naší Terezce Pergnerové. Vznik filmu byl nevyhnutelný, naštěstí byla jeho výrobě věnována taková pozornost, že nedošlo k velkému zklamání. Obsazení odpovídá představám, jaké jsem si o knižních hrdinech vytvořil. Film spoléhá na sílu obrazu, chybí zachycení Christianiných myšlenek a duševních pochodů, které se daly vyřešit vnitřním hlasem hrdinky. Film, to dá rozum, nemůže obsáhnout všechny situace známé z knihy, ale to důležité dokáže vyhmátnout přesně. My děti ze stanice Zoo je jedním z nejzásadnějších a nejtragičtějších feťáckých příběhů 20. století. Celkový dojem: 90 %. (17.10.2013)