My děti ze stanice Zoo

Nechvalně proslulý počin producenta Bernda Eichingera se připojil k vlně fascinace příběhu mladistvé narkomanky Christiane F. Připomíná se mmj. jako záznam určité atmosféry a doby, nezapomíná se na účast Davida Bowieho. Nicméně, pokud vnímáte zobrazované peripetie optikou dospělého, vidíte naivní děcko, které pobíhá po sídlišti s igelitkou v ruce, bere drogy a začíná s prostitucí jenom proto, aby se zalíbilo prvnímu příteli. Žije si v sociální bublince, ve které neexistují žádné hranice, postihy. Občas sice přichází facka v podobě úmrtí kamarádky nebo známého, ale rodina je netečná, prakticky neexistuje, stát se nestará, ani nic neřeší. Krást a fetovat je snadné, absťák se dá přežít a iluze "mám to pod kontrolou" vesele pokračuje dál. Poselství filmu je sporné, už jen reakce těch, kteří film a knihu glorifikovali jako puberťáci, jsou na pováženou. Únik ze strastí dospívání nikdy nebyl snadný, ale zároveň nikdy nebylo tolik jiných možností, jak se s tím poprat. (29.03.2021)

V podstatě stále dokola řešící dilemata. Brát, nebrat, když už beru, přestat, nepřestat. Je to v podstatě vlastně nepochopitelné, každý z těchto "dětí" minimálně tuší, co se skrývá na konci, nicméně touha z poznání, potřeba se vyrovnat, možná i láska, může člověka k tomuto dohnat. Naprosto reálné a detailně autentické prostředí můžu s přimhouřenýma očima považovat za kvality snímku a čtyři hvězdičky jsou u mě spíše vydřené. Předloha je jasně daná a příběh je bohužel jen jeden z tisíce, který může být použit jako varování. Film je určitě smutný a nejsmutnější jsou ty detaily. Například, že matce situace dojde až ve chvíli, kdy dceru najde ležet v koupelně, což bohužel ještě není ten dostačující důvod k radikálnímu zásahu. I když se Christiane v dobrovolné odvykačce doslova vyblije z podoby, získá obdiv a možná i inspiruje své "přátele", nepomůže to nikomu. Ve filmu jsou skvěle vystiženy role, které každý feťák obměňuje podle toho, jak se mu to hodí. Nechybí tu jistá zodpovědnost a starost o druhé, přátelství i láska. Ovšem závislost je silnější než všechny tyto dobré a jediné kladné vlastnosti, které se ve filmu objevují. Prostě marnost a mizérie. (10.09.2012)

Ač patřím do skupiny lidí, kteří nesrovnávají remaky a ani knižní předlohy, u filmu My děti za stanice Zoo se tomu nemůžu ubránit. Ještě teď cítím ten stísněný pocit, nevolnost, strach z přicházejícího absťáku, bezmocnost matky a deprese, které mi knížka každou kapitolou přivodila. Bohužel filmu se to podařilo jen z části. Deprese mi nepřivodila situace ústředních hrdinů, ale spíše jejich mateřština, která mi vyvolala vzpomínky na moje hodiny německého jazyka a paní Fellerovou, která si jistě v mládí musela též prožít podobný osud, jinak si její povahu nedokážu logicky vysvětlit. Raději ale na tyto kruté vzpomínky zapomeneme a vrátíme se k chudákům feťákům. Od pouhého „Chci to jen zkusit“ až po těžké „Přestanu, nebo umřu“ nás film provede nekompromisně jako v knize osudem 14-leté holčiny, která se kvůli svému chlapci a partě stane závislou na heroinu. Ale bohužel se mu za ty dvě krátké hodiny nepodaří nás zasvětit do všech tajů tohohle osudu. Na jednu stranu nemám co vyčítat, protože filmu se podařilo pořádně mi zvednout žaludek a v hlavě mám stále Christiane a Detleva, i přes tu osekanou verzi (to se mu vyčítat nedá, i když zamrzí), ale u knížky jsem prostě měla divočejší pocity. Přeci jen má u mě film jedno velké plus, dostala jsem díky němu chuť si knížku znovu přečíst :o) (21.06.2010)

Ak by som nepoznala knihu, určite by som sa na film dívala inak. Na jednej strane je znalosť predlohy dôvod, prečo som to vôbec dopozerala, na druhej strane mi tam chýbalo veľa detailov, informácií a súvislostí, ktoré v knihe sú. Bez nich by som z filmu veľa nemala, rozhodne knihu odporúčam (v tom prípade film ani netreba vidieť). Chápem a často opakujem, že film je iné médium než literatúra, no z tohto porovnania vychádza ako chudobný príbuzný, hoci tým, ktorí nečítali, asi bohato stačí (viď množstvo ocenení). Okrem toho je skratkovitý i skrátený, (ne)herecké "výkony" sú úbohé a forma často zatieňuje obsah (čo je čisto subjektívna výčitka, lebo s pribúdajúcim vekom ma lyrika a zbytočne dlhé scény otravujú). Ale súhlasím, že svojho času to bol dôležitý snímok na vtedy zásadnú a šokujúcu tému. Môj vlastný záver je taký, že ak ste to ešte nevideli, prečítajte si radšej knihu ;-) (25.06.2020)

Tíha tohohle filmu na mě opravdu padla drtivou silou. Příběh je bez jediného světýlka naděje je přetaven do asi nejdepresivnějšího filmu o drogách jeký si jen dokážu představit. Navíc se film odehrává v šedých, betonových kulisách Berlína, které beznaděj ještě umocňují. Ještě dlouho po shlédnutí mě mrazilo v po celém těle. Tomu říkám život v pekle. Jsem opravdu rád, že jsem ve svých jalových letech do ničeho nespadnul. Davida Bowieho mám velice rád a tak mě jeho hudba velice potěšila. K filmu nemám jedinou výtku. (30.06.2008)