Pouta

V první řadě musim ocenit, že v ČR zase natočil někdo taky něco jinýho než hořkou komedii. Největšim překvapenim je pro mě ovšem Ondřej Malý. Do teď jsem ho vůbec neznal a tady zřejmě přišla jeho první velká filmová role a on celej film "ukrad" pro sebe. Naopak ostatní herci mi přišli tak nevýrazný, že se mi dokonce pletli mezi sebou. Jinak film je sám o sobě celkem nuda. První hodinu se tam skoro nic neděje, konec je pak nějakej úplně zhulenej... 2 hvězdičky za film + 1 navíc za Ondřeje Malýho. (24.04.2011)

Pomalý, lehce zdlouhavý a opojně "tichý" psychothriller, jenž se nepodobá snad žádnému českému filmu z těch, které jsem dosud viděl. Většina snímků tuzemské výroby prezentuje předrevoluční éru víceméně hořkosladce (jakože to tu stálo za prd, ale i tak bylo občas vlastně docela fajn), kdežto POUTA ji ukazují cíleně (ale přitom ne prvoplánově) temně, ponuře, pesimisticky, zkrátka jako dobu plnou strachu, nejistoty, zoufalství, bezmoci a špiclování, dobu, která dělala z mnoha inteligentních a svědomitých lidí nedobrovolné udavače a zrádce a ze zamindrákovaných a zákeřných nicek a chudáků mocné a všehoschopné zrůdy manipulujícími životy druhých. Přesně takový je i Antonín Rusnák (neuvěřitelně soustředěně zahraný Ondřejem Malým), jenž patří mezi nejvíce fascinující postavy české kinematografie. Takový antihrdina tu nebyl asi opravdu od dob SPALOVAČE MRTVOL a je jedním z hlavních důvodů, proč lze POUTA označit za vysoce zdařilý, ale přeci jen značně těžký žánrový film - rozhodně nečekejte nějaký povrchní cool thriller, natočit něco takového se tu koneckonců nikdo ani nesnažil (efektní je maximálně tak náběh závěrečných titulků a při nich hrající skladba PIKOLA od WWW). 80 % (23.12.2010)

Už je zase tma... Ale to nevadí, protože českým filmům se podle všeho blýská na lepší časy. Pouta jsou snímkem, při jehož sledování v kině jsem vrněl blahem nad těžce profesionální režií, a byl téměř permanentně přesvědčen o pěti hvězdičkách. A potom začala zpomalená centrifuga: kvůli poklidnému tempu -> stopáž, zmatku v ději a chování postav jsem postupně razantně snižoval hodnocení... vyšel jsem ze sálu, nasednul na tramvaj... byl jsem smutný, že film nejpíše odsoudím. Ale potom, jak jsem sledoval noční Prahu skrze zadýchané a umaštěné okýnko starého oprýskaného vagónu, ve mě něco cvaklo. A já věděl, že musím dát (téměř) maximum. Nejen, že ve mě pointa filmu doléhá ještě teď - Špačkovi se nevídaným způsobem podařilo převrátit nepochopení hlavní postavy divákem -, tak depkoidní film made in ČR jsem od Normalu neviděl. Co ke konci mírně připomínalo Lynchovské dialogy, z toho se zrodila perfektní symetrická tečka. Tečka s nápadem plus nebojácná touha experimentovat. A já nyní stále přemýšlím, u kterého filmu v poslední době se mi stalo, že by na mě tak dolehl den po shlédnutí. Vůbec nevadí, že jsem všechny dialogy a momentky nepobral napoprvé, protože jestli přijde originální DVD nosič s rozumnou cenou, rozhodně jdu do toho. Režisér v zástupu s uvěřitelnými herci zde nastavili laťku nepředstavitelně vysoko, a Svěrák by měl začít točit hrubozrnná dramata. Na závěr si neodpustím pár líbivých kladů: 1) nádherná Farkašová s tělem bohyně a andělskou tváří (sorry, ale asi se přestěhuju na Slovensko); 2) originální post-elektro soundtrack, který nemůžu dostat z hlavy. (09.02.2010)

Člověk by od 2,5hodinového filmu čekal, že bude mít dost prostoru pro to, aby diváka nakonec uspokojil solidně a smysluplně vystavěným finále s uzavřenými příběhy všech (či alespoň většiny) postav. Bohužel. V tomto Pouta zklamala na celé čáře. A je to velká škoda - obzvlášť s ohledem na herecké výkony, kterými Špačkův snímek disponuje (skvělý Ondřej Malý, žalostně, nehorázně nevyužitý Oldřich Kaiser a další). Děkuji uživatelce Ducharme za její komentář, který říká prakticky všechno, co má, a s nímž stoprocentně souhlasím, ačkoliv Poutům dávám jednu hvězdu navíc. 345! (25.04.2011)

Skrze skvostný Štindlův scénář, přesnou detailní výpravu (úplně jsem si oživil vzpomínky na třeba píchací stroje na lístky v tramvajích atd.) a invenční zvukovou složku vypráví Špaček tuze zajímavý, tíživý a výtečně vygradovaný psychologický portrét jednoho zamindrákovaného hajzlíka, který si ze své pozice estébáckého fízla hraje na poloboha. Závěrečné setkání v disidentově bytě považuji za nejlépe zrealizovanou a zahranou scénu v českém filmu minulého roku. Ondřej Malý si už může chystat poličku pro lvíčka. (10.01.2011)