Kimssi pyoryugi

Tak po desiatich rokoch som si to pustil druhýkrát a stále to je nádherná pecka o dvoch osamelých exotoch, ktorý sa z rôznych dôvodoch a rôznym spôsobom izolovali od zbytku sveta. On pripomína Hanksovho Trosečníka a ona zase takú uzavretejšiu Amélie z Montmartru. Film ukazuje, že človek proste potrebuje nejaký kontakt, inak sa zblázni. Páčilo sa mi verné vyobrazenie toho, keď dlho izolovaný človek má možnosť odísť, tak potom, čo si na samotu zvykol, tak s tým má problém a jeho prvotná reakcia je odmietnutie. Už v tej dobe tu je zároveň pekná kritika toho, že ľudia žijú viac život na internete ako v skutočnosti. Je to neskutočne zábavný milý film ale v jadre zároveň veľmi smutný a pritom bez snahy o citové vydieranie. Namiesto sĺz v divákovi skôr vyvolá nutkanie zamyslieť sa nad myšlienkou filmu a nad tým či sám žije naplno. Celý film stojí na ústrednej dokonale stvárnenej dvojke v podaní Jae-yeong Jeong a Ryeo-won Jeong a epizódne výstupy iných postáv pôsobia jak príchod zlého votrelca. Výsledkom je film natočený v takom pomalom poetickom štýle, že aj keď má 2 hodiny, tak si prajete, aby trval minimálne dvakrát toľko. Po druhom pozretí zvyšujem z 8/10 na 9/10. Je neskutočné kde všade môže človek stroskotať. :) (21.10.2009)

Castaway on the Moon jsem viděl v tentýž den jako postapokalyptické Boy and his Dog a vedlo mě to ke zvláštnímu srovnání. Že ve smyslu osamocení jednotlivce, přežití a postarání se o sebe sama od úplného začátku tenhle trosečnický film většinu nelítostných postapokalyps překonává. S humorem, dojemností, korejským citem pro vizuálno (kýč) a samozřejmě s "tak trochu jinou", krásně křehkou romantikou. (17.03.2010)

Každý máme svůj ostrov, každý z nás má svého Wilsona a každý má svého Pátka. Stejně jako každý někdy něco zpacká a každý jednou musí překročit svůj stín. O tomhle všem pro mě film je. Ze začátku jsem se smála o to víc, že stejně jako v diskuzi na webu mé rodné "vísky" byla i tady ho*na hodně důležitá. I když na webu, pravda, jde hlavně o ta psí. Ale abych se vrátila ke korejskému Trosečníkovi - v druhé polovině už jsem se nesmála, jenom jsem potichu sledovala a užívala si ten krásně plynoucí děj... (04.03.2012)

"Jak můžete být všichni tak sobečtí?" táže se Kim zvěře, která se odmítá dobrovolně nechat ulovit a sníst. Zatím jěště neumí ulovit ryby šampónem, ale časem se naučí vše potřebné, aby na pustém ostrově v Soulu mohl přežít. Mezitím už ze zatemnělého bytu, představujícího další ostrov uprostřed civilizace, nesměle vykukuje fotoaparát s dlouhým objektivem a bledá dívka začíná zkoumat podivného mimozemšťana na ostrově. Další originálně podivná romance z jižní části korejského poloostrova v sobě skrývá obvyklé ingredience - lehký humor, těžkou romantiku a téma, které by scénáristu nevlastnícího šikmé oči nikdy nenapadlo. (08.07.2010)

Příběh o tom, jak jeden zkrachovalý Korejec musel ztroskotat na pustém ostrově hned za městem, aby objevil pravé hodnoty života a stal se z něho ten pravý muž pro traumatizovanou asociální dívku, která uvízla ve virtuálním světě, si mě získal nebývalou lehkostí a svérázným, rozmanitým humorem, který v některých momentech dokonce i umně balancuje na hranici dobrého vkusu (radostné chvilky s rukama plnýma ptačího trusu budiž důkazem). V druhé polovině filmu vstupuje do popředí dramatická rovina, která pak předvídatelně spěje ke kýženému happyendu. Z formálního hlediska mě u Kimssi Pyoryugi zaujala především kompozice a složení záběrů a celková práce s mizanscénou (barevné řešení hrdinčina pokoje, atd.). Tak či tak to je neuvěřitelná pecka a jeden z nej "feel-good" filmů za poslední dobu (jako nej "fell bad" film v rámci korejské kinematografie zase boduje Viděl jsem ďábla). (20.06.2011)