500 dní se Summer

K nízkému hodnocení mě vedou čtyři důvody. Jsou možná trochu pitomý, ale nemůžu jinak. Za prvé se musím ptát, co se stalo s Gordon - Levittem. G.I. Joe byla rána do palice, ale furt to bylo málo proti tomu, co s ním provádějí v (500) Days of Summer. V jakým láku ho pro krindáčka máčeli? Už vizáží je netypickým hrdinou v tomhle ryze americkým koloritu; spíš se zdá, že do zdejší rozcitlivělý krajiny s kapličkou zabloudil z románů Rosamundy Pilcher. Dřív prostitut a homosexuál, jakýho jste mohli potkat zrána na pražským hlaváku, nebo v Mysterious skin, se tady proměnil v protivně ufňukaný chorobopis střední generace. Jakýkoliv entusiasmus nemůže překlenout tuto závažnou mezeru mezi Gordonovým šteněčením a jeho dřívějším pobýváním v potem páchnoucí garáži s ulepenou podlahou, plakáty Iggyho Popa, podél otřískaný kytary a volume nadoraz. Druhak mě znavovala Zooey Deschanel. Když se podívám ženě do očí, musím tam vidět hloubku. Tohle štěbetající ptáče, který předčasně opustilo hnízdo, má v očích beznadějný prázdno. Zooey Deschanel je dítě. Za třetí: (500) Days of Summer pozřel a zkomercializoval indie postupy, úhledně zabalil a prodal naivkám coby lákavou melanž vyššího umění a pravd ze života. Systém už nesčetněkrát pozřel subverzivní proudy, ať to byl punk, komiksy, nebo beatová hudba. Beatová hudba byla novou řečí mládí a všeho, co k němu patří. Představitelé gramofonových firem, kteří patří k mocipánům a přátelům politických špiček, proto nelenili a proměnili ji v ohromný kšeft. Kapitalismus je v začleňování vyčleněného mnohem flexibilněji než komunismus, který nikdy nebyl s to takové radikální zmírnění nastolit: když se Gorbačov pokoušel postupně zmírnit omezení, aby systém posílil, systém se rozložil. Jediné, co nešlo nikdy pozřít, byly na konci 60. let drogy. Proto jako jediný vážně ohrozily americký establishment ve svém monopolním postavení, poněvadž drogy prostě zlegalizovat nelze. A vůbec, co má - za čtvrtý - znamenat ten nesnášenlivý výpad proti eskapismu? Proč vnášet diváka do prostředí, které zná důvěrně z reálu? Mohlo by se mínit, že má film ctižádost předvést nám svět, jaký je. Cílem umění přitom je, abychom pocítili věci tak, jak je vnímáme, a ne tak, jak je známe. Technika umění spočívá v ozvláštňování věcí. Radši budu jako nějaká blbá houba, která bydlí pod kládou se škvorama a dalšíma breberkama, než se stýkat i ve fikci s opravdovými lidmi, rasou natolik nešťastnou, že ji vzrušují tytéž orgány, kterými vylučuje. Ha, jak vydařený aforismus! Jestli jednou zdomácní, přijďte za mnou na Olšany a pošeptejte mi jej: nemůžu se dočkat už teď. (16.12.2009)

Unikátní romantický film ve smyslu jednostranného zmapování vztahu jako pohled na nešťastnou lásku přímo z první osoby, jako hořkosladké prožití nešťastné lásky skrz film. Na situaci nahlížíme pouze očima hlavní postavy a to ještě nesouvisle, vzpomínáme jen na to nejvýraznější a máme v tom zmatek, chybu neodhalíme. Perspektiva Summer je nám stejně vzdálená jako i v životě platí, že do hlavy druhému nevidíme. Nezbývá než se s tím smířit a jít dál, ne vše má odhalitelnou příčinu, ne vše se dá naplánovat a rozhodně ne vše je napsáno v knize osudu - právě naopak není tam nic, takže nezbývá než se snažit :) K technickým aspektům, 500 dní se Summer je decentně zrežírováno, oceňuji inteligentní vizuální vychytávky a dobrou hudbu, jinak jsem ale nebyl tolik emocionálně, či myšlenkově zasažen, abych mluvil o dokonalosti. 8/10 (07.11.2009)

Filmy jsou jako když chcete sbalit holku. Záleží na načasování a rytmusu. Stačí jeden jediný záběr o sekundu později a feeling se změní... Já holky balit neumím, ale kurva tak rád bych se nechal sbalit Markem Webbem... Málo u které komedie jsem se zasmál tak nahlas, jako právě u této, a u málo kterého filmu jsem tak moc soucitil s hlavním hrdinou, jako u tohoto :D. Od prvních titulků a od prvního záběru, nebo odkazů na britské smutné písničky, si mě to získalo a nepustilo mě to. Rozchod s tímto snímkem byl pro mě dost náročnej. (29.10.2020)

...a total mis-reading of the movie 'The Graduate'. 500 Days Of Summer je film stejný jako název - plný vícesmyslů. A k tomu ještě spousty perfektně zahraných režijních nápadů a dalších věcí lahodících nejenom pěti základním smyslům diváka, ale zejména též jeho smyslu pro humor. Úvodní citát signalizuje, že se tu bude vtipkovat na účet filmového umění (a "umění"), a je tomu skutečně tak. Jednou linií jsou gagy servírované divákovi přes mysl hlavního hrdiny (famózní Joseph Gordon-Levitt), druhou potom samotný příběh tohoto "rozhodně s nikým skutečným nesouvisejícím...ty mrcho" snímku. 90 minut neotřelého zážitku, v němž je možno obdivovat mimo jiné to zvláštní předčasně duchem dospělé děvče jménem Chloe Moretz, končí závěrem podobně podivným a degradujícím jako v případě Up In The Air - jistou rukou vedený svěží film se zvrtne v cosi, co popírá a nepopírá svou hlavní myšlenku, a v mých očích to shodilo výsledné hodnocení, protože zbavilo pětistovku Letních dní pečlivě budovaného vyznění. Překlopení do Podzimu působí nepatřičně, jakkoliv si ho možná část divákovy rozněžnělé dušičky skrytě přeje, a je to prostě škoda. Mohla to být devadesátka, ba možná i plný kotel, takhle se rozejdeme s hodně spokojenými osmdesáti procenty a do budoucna velkými očekáváními od pana Webba - Joseph už dokazuje svou formu třeba v Inception. 80% (04.09.2010)

Znáte ten pocit? Ten pocit, že celý svět si tančí společně s vámi? Ten pocit, že ta holka od vedle je ta pravá? Ten pocit, kdy chcete utéct před celým světem? Ten pocit, kdy nálepky či vztahy vám střihají křídla? Ten pocit, že konec se nemůže nikdy změnit v začátek něčeho nového? Ten pocit, kdy vzpomínky jsou jako opium? Ten pocit, že jste uvízli v pasti života a jediného člověka, který se vám to snažil říct, jste nakonec nenáviděli? Ten pocit, že druhého nemůžete milovat ani by jste se rozkrájeli? A znáte ten pocit, kdy se díváte na film a víte, že je to jeden z těch mála jedinečných filmů, kterému se podařilo všechny ty pocity vměstnat do své stopáže? No, znáte ten pocit? (01.12.2009)