500 dní se Summer

K nízkému hodnocení mě vedou čtyři důvody. Jsou možná trochu pitomý, ale nemůžu jinak. Za prvé se musím ptát, co se stalo s Gordon - Levittem. G.I. Joe byla rána do palice, ale furt to bylo málo proti tomu, co s ním provádějí v (500) Days of Summer. V jakým láku ho pro krindáčka máčeli? Už vizáží je netypickým hrdinou v tomhle ryze americkým koloritu; spíš se zdá, že do zdejší rozcitlivělý krajiny s kapličkou zabloudil z románů Rosamundy Pilcher. Dřív prostitut a homosexuál, jakýho jste mohli potkat zrána na pražským hlaváku, nebo v Mysterious skin, se tady proměnil v protivně ufňukaný chorobopis střední generace. Jakýkoliv entusiasmus nemůže překlenout tuto závažnou mezeru mezi Gordonovým šteněčením a jeho dřívějším pobýváním v potem páchnoucí garáži s ulepenou podlahou, plakáty Iggyho Popa, podél otřískaný kytary a volume nadoraz. Druhak mě znavovala Zooey Deschanel. Když se podívám ženě do očí, musím tam vidět hloubku. Tohle štěbetající ptáče, který předčasně opustilo hnízdo, má v očích beznadějný prázdno. Zooey Deschanel je dítě. Za třetí: (500) Days of Summer pozřel a zkomercializoval indie postupy, úhledně zabalil a prodal naivkám coby lákavou melanž vyššího umění a pravd ze života. Systém už nesčetněkrát pozřel subverzivní proudy, ať to byl punk, komiksy, nebo beatová hudba. Beatová hudba byla novou řečí mládí a všeho, co k němu patří. Představitelé gramofonových firem, kteří patří k mocipánům a přátelům politických špiček, proto nelenili a proměnili ji v ohromný kšeft. Kapitalismus je v začleňování vyčleněného mnohem flexibilněji než komunismus, který nikdy nebyl s to takové radikální zmírnění nastolit: když se Gorbačov pokoušel postupně zmírnit omezení, aby systém posílil, systém se rozložil. Jediné, co nešlo nikdy pozřít, byly na konci 60. let drogy. Proto jako jediný vážně ohrozily americký establishment ve svém monopolním postavení, poněvadž drogy prostě zlegalizovat nelze. A vůbec, co má - za čtvrtý - znamenat ten nesnášenlivý výpad proti eskapismu? Proč vnášet diváka do prostředí, které zná důvěrně z reálu? Mohlo by se mínit, že má film ctižádost předvést nám svět, jaký je. Cílem umění přitom je, abychom pocítili věci tak, jak je vnímáme, a ne tak, jak je známe. Technika umění spočívá v ozvláštňování věcí. Radši budu jako nějaká blbá houba, která bydlí pod kládou se škvorama a dalšíma breberkama, než se stýkat i ve fikci s opravdovými lidmi, rasou natolik nešťastnou, že ji vzrušují tytéž orgány, kterými vylučuje. Ha, jak vydařený aforismus! Jestli jednou zdomácní, přijďte za mnou na Olšany a pošeptejte mi jej: nemůžu se dočkat už teď. (16.12.2009)

No konečně. Už se zdálo, že rok 2009 bude bez pořádného romantického filmu, ale pak se objeví (500) Days of Summer a všechny (včetně mě) dostane. A čím? Především tím, že s divákem jedná jako s normálním člověkem, čili nemusíte mít strach, že to bude jen další tupá romantika s happy endem. Na to jsme ostatně upozorněni již začátkem filmu. Další věc, kterou si mě tento film získal, byla hudba. Ať už krátce (ale vkusně) vložená "She's Like The Wind" od Patricka Swayzeho, či další skvělé songy, které se mi dostaly pod kůži. Ale především tu máme fakt sympatickou dvojici, mezi kterými to opravdu jiskří, kterým tu lásku/nelásku fakt věřím. Jak jsem si kdysi o Josephovi myslel, že neumí hrát, tak to beru zpět, mimochodem… :-) A Zooey je více než okouzlující… každý její pohled je tak hypnotizující, tak krásný, tak opravdový. Zatraceně, takhle bych mohl psát další hodinu, ale vážně se mi nechce. Ještě akorát dodám, že nálepka Překvapení roku a Nejlepší romantický film roku 2009 se nehodí nikde tak krásně, jako tady. (15.12.2009)

Film není ani příliš komedie ani romantický to především. Spíš by se o něm dalo mluvit jako o "vztahovém" filmu. Láska je tu jak pozitivní element, který nabíjí energií a dává člověku pocit, že vše je úžasné, tak negativní, který naopak může hodně bolet. Historie jednoho vztahu, kde se krásné momenty střídají na přeskáčku s depresí, je podána velmi zajímavě - nechronologicky. Jako když se člověk ohlíží zpět a znovu dokola se vrací k tomu co bylo: nejsou to souvislé vzpomínky v čase, ale momenty, které se nahodile cpou člověku zas a znovu do hlavy. Objevuje se tu spousta moc pěkných filmařských nápadů: cesta městem po první milování nebo srovnání očekávaného a skutečného patří k tomu nejlepšímu. Navíc oba hlavní představitelé skvěle hrají, především Joseph Gordon-Levitt je vyloženě vynikající. (27.11.2009)

Mně neznámý americký režisér Marc Webb natočil skutečně překrásný formálně postmoderně zpracovaný romantický film. Nechronologické rozložení děje, které dovoluje defragmentovat příběh a propojovat jeho metonymické podstaty, nelineární řetězec událostí, popkulturní odkazy (mladý Han Solo v odrazu ve skle auta, parodie na různé ty taneční scény z muzikálů na střední, scény stylizované do němé grotesky...), koncept postmoderního vševědoucího vypravěče (odkazující k tomu z Amélie z Montmartru), fragmentace záběrů (např. nádherná a významově hluboká scéna paralelního zobrazení očekávaného a skutečně probíhajícího děje v reálném čase jednoho záběru), vynikající hudební stránka založená na nostalgicky laděné indie hudbě počátku 90. let (The Smiths, Belle and Sebastian, Regina Spektor...), udivující kamera, barevné filtry, animované sekvence a mezititulky atd. atd. Nádherný film...jehož jedinou vadou na kráse je žánrově motivovaný konec... Podobné filmy: Horší to už nebude, Dedication (27.02.2010)

Může být film, který si do úvodních titulků dá Reginu Spektor, špatný? Tenhle je přímo vynikající, především svojí lehkostí, s jakou podává nesčetněkrát zpracovanou látku vztahového idealismu vs. cynismu. Celý ten indie vibe se mi naprosto trefil do noty, až jsem si ve své nekritičnosti připadal jako nějaká mamina v zástěře, culící se u "odpočinkových" filmů Poledňákové. Dost jsem se v tom viděl a pravděpodobně si to pustím ještě asi tak pětsetkrát. (21.11.2009)