Průvodce

Úplně chápu proč to dostalo Oscara za nejlepší Cizojazyčný film, ale tohle bohužel neni žánr nebo řekněme styl filmu, kterej by mě ohromil a já bych na něj všude pěl samý chvály, sice se mi taky líbilo s jakou lehkostí, umem a lidskostí/uvěřitelností to je natočený a příběh je jednim slovem perfektní, ale stále tu zůstavá ten fakt, že bych o tomhle filmu nikde nevyprávěl, jaký to je skvělý dílo a asi hlavně proto nedávám plný hodnocení (31.03.2009)

"Smrť je veľká tragédia, ale omnoho väčšia tragédia je zabúdať na smrť" (Abu Hind). Moderní ľudia vo svojej pohodlnosti a pôžitkárstve absolútne vytlačili smrť kdesi mimo rámec svojich myšlienok, akoby úplne prestala tvoriť súčasť kolobehu života. A práve filmy ako tento sú dôležité na pripomenutie toho, aby sme si to až tak neuľahčovali. (22.01.2017)

Mladý muž menom Daigo Kobajaši, sa čochvíľa vydáva na osudovú 「vandrovku」, a to konkrétne z Tokia do Jamagaty, keďže mu všetko nevyšlo podľa jeho najideálnejších predstáv, ako si vlastne sprvoti naplánoval... • Totižto, práve na tomto mieste sa snažil preraziť k tomu umeleckému zameraniu, ku ktorému má naprosto vrúcny vzťah snáď úplne odjakživa, ale ako sa tradične hovorí, že nie každý deň je nedeľa, tak zrovna toto pomenovanie momentálne zažíva - ústredný protagonista, ktorý aspoň následne vyskúša konečne niečo nové, k čomu pravdepodobne nikdy predtým nepričuchol. • A to je v podstate i samotný motív tohto mimoriadne decentného snímku, na ktorý budem ešte veľmi dlho spomínať, pretože ma veľmi zasiahol, a to ani nie kvôli samotnému spracovaniu, čiže povedzme, predovšetkým, nejakým, okázalým, režisérskym štýlom s množstvom všelijakých technických zlepšovákov, s nasledujúcimi odbornými postupmi od výmyslu sveta, ako napríklad v nedávno uvedenom samoúčelnom počine s titulom 1917, kedy by proste zbytočne strhával na seba pozornosť presne takýmto nevhodným spôsobom, ale najskôr len tou citlivejšou témou, ktorú mi režisér Jódžiró Takita, predostieral s extrémne pôsobivou symbolikou, kde kládol čo najväčší dôraz na absolútnu autenticitu, vďaka ktorej som asi nielen iba ja prechádzal, obzvlášť zaťažkávajúcou skúškou, či ju predsa napokon zdolám, no musím sa skromne priznať, že mi miestami robila väčšie problémy... • Samozrejme, že čo sa týkalo celkovej réžie, tak tá si neustále udržiavala svoju nadštandardne vysokú úroveň, lebo ponúkala 『reálny život 』 , ktorý sa nás všetkých bezprostredne dotýka. Mimochodom, predstaviteľ - hlavnej postavy D.K. , Masahiro Motoki, podal dosť zaujímavý, herecký výkon v stvárnení istého 「povolania 」, na ktoré by som si síce vonkoncom netrúfol, no možno jemu pomôže odbúravať stres najmä vtedy, keď si potom ♫ zahrá ♫ na čelo ♫ , v čom je inak vynikajúci. • Áno, ♪ hudba ♪ , tvorila neoddeliteľný základ k tomuto excelentnému filmu, keď si dovolím tvrdiť, že bola rovnocenným partnerom - k tejto myšlienke, na ktorú som dlho čakal... • Tentoraz som sa po časovej osi vydal až do prvej dekády - 21. storočia, a to je už na mňa čo povedať, nakoľko som stálym návštevníkom toho minulého, no nemôžem povedať, že by som teraz túto 「zástavku」, zvlášť oľutoval, ako môžete vidieť v súlade s hodnotením, nie je tomu vôbec tak, aj keď sa vskutku azda jedná len o slabších päť hviezdičiek, no dokážem si ich obhájiť, a to i napriek tomu, že som pôvodne uvažoval nad silnými štyrmi, pričom aj Kobajaši postupne (z)mení svoj názor na bytie, ako také... (08.02.2023)

Pro plný prožitek filmu jsem nejprve musel přijmout velmi těžko uvěřitelnou premisu, že mladý Japonec střední třídy dobrovolně přijme nečistou práci, a jako burakumin se odřízne od zbytku společnosti. Jistě, oficiálně jsou dnes již rovnoprávnými, ve skutečnosti však „oficiálně“ nic neznamená. Teprve takto vybaven, mohl jsem si naplno prožít nádherný příběh, který mě znovu přesvědčil, že Japonci umí vzít ty nejpodivnější témata a vybrousit z nich naprosto dokonalé filmové klenoty. Ještě nikdy jsem neviděl tak dojemné a smutné a přesto svým způsobem optimistické zpracování smrti. Navíc s výborně vkomponovanou a citově velmi silnou linií rozbitého vztahu rodiče a dítěte, která mimo jiné otvírá také otázku smyslu života. Jemné, poklidné, křehké, přesto i nenápadně excentrické, občas ochucené černým humorem. (27.11.2014)

Oskar za nejlepší cizojazyčný film mne upozornil na tenhle melancholický snímek zkušeného japonského režiséra Yojiro Takita. Okuribito = Odchody... Krásný, pozvolna plynoucí děj, sofistikovaná filmová řeč, vhled do starobylých rituálů tradiční japonské společnosti, v první půli překvapivě komický, v druhé pak nekýčovitě sentimentální. Nejsem znalcem japonské kinematografie, ale otevřenost filmu západnímu divákovi byla dle mého nebývalá - Beethoven znějící na zkoušce symfonického orchestru, ,,západní" filmová hudba, časté odkazy ke křesťanství...Oskar jistě nebyl udělen jen náhodou... Vrcholně zajímavé je pak porovnání obou tak odlišných kultur - pracovní pozice (ale spíše poslání) ,,ukladač do rakví" hodně napoví o odlišnosti kultury, která své mrtvé v kruhu rodinném doprovází na onen svět, v té naší kultuře již byl fenomén smrti z osobního, rodinného i veřejného prostoru zcela vytlačen... A tradiční japonský rituál přípravy k rozloučení s nebožtíkem byl pak vrcholně estetickým zážitkem... (22.06.2009)