Průvodce

Japonské drama se zajímavý tématem - Jaké je to mít práci ukládače mrtvých do rakve? Je to něco, zač se stydět? Podřadná práce? Nebo je to přesně naopak? ... Sledujeme, jak se k této práci dostane mladý muž, který se cítí být ztracen ve svém životě. A v této práci nalézá svůj úděl. Stejně tak jeho okolí nakonec pochopí... neřekla bych, že se jedná o snímek na pohled "krásný", přece jen se zde obejevuje i ta trochu černého humoru, i když jen okrajově. Okuribito však rozhodně nepostrádá cit a myšlenku. ~(3,9★)~ (29.12.2009)

Je známo, že z každého detailu japonské kultury je vytvářen kus ryzího umění. S maximální důkladností, svědomitostí a hlavně s úctou. Úcta k člověku, k životu i ke smrti je to, co mohou ostatní Japoncům závidět. Všichni skončíme stejně. Buď jako popel nebo ztrouchnivíme v hlíně. Ale málokdo je z tohoto světa vyprovázen s tak vznešeným respektem jako to činí v zemi vycházejícího slunce. Okuribito nám s pomocí harmonického, podmanivého soundtracku tuto tradici poutavým způsobem přibližuje. Krásné, opravdu krásné. (21.03.2011)

Navdzory jiste schematicnosti me tento film zaujal pro svuj jimavy, ale zaroven vlastne celkem dost cerny humor. Krasna hudba, skveli herci, pozvolne - pro me velmi prijemne tempo. Lze souhlasit se Subjektivem, ze film je svym zpusobem vlastne nejaponsky. Mozna take pro mnoztvi jistych klise. Nadruhou stranu nosne tema jez si tvurci vybrali je pro japoskou spolecnost vice nez tipicke. Nejen tedy smrt, ale pristup vetsinove spolecnosti ve vztahu k lidem pracujicim se zesnulimi. (27.02.2011)

V této zemi, kde se pohřbívá stále častěji bez obřadu a pokud s obřadem, pak většinou v podobě několika oddeklamovaných básniček kdesi v kremační síni, by si film jako Okuribito zasloužil zvláštní pozornosti. Leccos v ději je předvídatelné a japonský humor(?), který snímkem tu a tam probleskne, taky nemusí být našinci blízký (alespoň mě tedy spíš uváděl do rozpaků), ale dokonalá katarze na závěr tyto drobné nedostatky dostatečně vykoupí. Vedle posledního momentu, mě ještě jeden okamžik zvláště zasáhl: když se uřícení zřízenci pokoušejí hodit tělo do rakve jako pytel brambor (poté, co je už divák důvěrně seznámen s krásou tradičního „vrakvovacího“ rituálu). Říkal jsem si pak ve vztahu ke své vlasti: tam, kde se takovou pohřebáckou ležérnosti zachází s mrtvými, bude se bez úcty zacházet i s živými. Nejdřív se starými a s těmi v mateřském lůně čekajícími, ale nejen. Když vzpomenu, jak se v nemocnicích a DD často jedná s pacienty, kteří už se nemohou postavit na nohy, je mi těžko. A přitom třeba takové sprchování stařenek a stařečků nemusí být mechanický, rutinní úkon připomínající umývání nádobí, nýbrž - svým způsobem posvátný - akt služby. Už jsem byl svědkem obojího přístupu. Každopádně díky za tento film a za to, že člověku vrací téma v Čechách i Japonsku tabuizované před oči. Jinak pro kontrast je možno si přečíst Waughovu jedovatou grotesku o pohřbívání v Hollywoodu „Drazí zesnulí“ (The Loved One). Zajímavé by mohlo být i srovnání s – u nás žel málo známým - filmem Barmská harfa od Kona Ichikawy, kde se též, byť v úplně jiném kontextu, představují témata povolání a pohřbívání. [Více v "deníčku" na profilu.] (04.02.2011)

S východoasijskými filmy mívám obvykle problém způsobený jinou kulturou, a tak bývám v hodnocení rezervovaný, ale Průvodce na mě svým poselstvím zapůsobil a s jeho přijetím jsem neměl žádný problém. Jedinou výhradu bych měl k tempu vyprávění, které opravdu nikam nespěchá, a ke stopáži, která by mohla být odvážnějším střihem o nějakých 15 nebo možná 20 minut kratší. Hlavní hrdina Daigo čelí problému ztráty zaměstnání a zhroucení svého životního snu a v nouzi vezme zavděk prvním pracovním místem, které v inzerci najde. Vyklube se z něj opravdu prazvláštní povolání průvodce zemřelých, který upravuje zesnulé pro jejich rozloučení s pozůstalými a pohřební obřady. Z toho plyne, že Průvodce je vlastně snímek o vyrovnávání se se smrtí a ztrátou blízkých. Dovedně balancuje na hranici sentimentu a vyvolává bez nějakých laciných gest opravdu hluboké emoce. Pěkně napsané, zrežírované i zahrané. Celkový dojem: 85 %. (21.11.2010)