Chata v horách

Kromě všeho ostatního konečně snímek, kde logické zádrhele v jednání postav nejsou trhliny filmu, ale jeho zpevnění ze zálohy, z hodně nečekaných pozic a úrovní. Kupříkladu fungují jako potvrzení toho, že lidstvu už skutečně nezbyly žádné instinkty a zaslouží si, aby je tu někdo vystřídal. ***** Hodně lidí si určitě vystačí s tím, co poberou na první dojem, protože i tak je toho tam dost a leckdo přišel za „srandou“ a „zábavou“. Ale nejlepší a nejvtipnější pointy jsou pečlivě propracované a stojí na brilantně promakaném scénáři, skvěle s ním sehrané kameře a vizuální dramaturgii. (Mj. je tu cítit například obrovskou zkušenost s divadelní scénou, i s nejrůznějšími filmovými záběry divadelního prostředí, včetně loutkového divadla a pouťových panoptik hrůzy – a to opět z nečekané roviny ladí s tím, co se děje uvnitř filmu, i s celou řadou sarkastických point na účet lidstva.) **** Samozřejmě že to není klasický horor, není to ani klasický zábavný béčkový horor, a není to ani zábavná parodie klasického hororu – je to svrchovaně originální a inteligentní travestie, fraška, burleska, a horor používá jako ohnisko, mušku, která pomáhá zaostřit všechny zbraně (v poslední štaci hodně sofistikované, sarkastické a jízlivé) na skutečný palebný cíl: zavrženíhodný současný stav lidstva, zdegenerovanou společnost na konci vývojového cyklu. **** Mluvit o Chatě v lesích jako o hororu je stejné jako trvat na tom, že H. P. Lovecraft psal horory. Samotářský intelektuál přitom právě využíval klasických postupů béčkové hororové literatury k satirickým komentářům na adresu zparchantělé, degenerující společnosti, a v podstatě na konci každé ironií sršící "hororové" povídky postavil tupé lidstvo se všemi těmi nafoukanými, omezenými akademiky, novináři, inženýry, pánbíčkáři a umělci, na práh valící se kosmické katastrofy, a nechal je nic netušící čekat na neodvratný nepředstavitelný osud, který jim připravil v podobě užuž se otevírajícího chřtánu slepých bohů chaosu, pradávných bytostí spících v lůně země či na dně oceánů nebo nějakých beztvarých a nepochopitelných cizinců z hvězd a odvšivenou zeměkouli přihrál do jejich natahujících se pracek, ploutví či chapadel. (V maloměšťácké Providence v Nové Anglii, kam se před lidmi uklidil a kterou líčí jako nezáživnou parodii na už tak zdegenerovanou britskou Anglii, se mu s touhle představou muselo určitě dýchat o něco volněji. Vždyť už to nabubřelé jméno, Prozřetelnost, volá po takovém biblickém potrestání.) Ve filmu jsou to konkrétně Lovecraftovi Great Old Ones, neboli Velcí starci či Prastaří, a film je hodně překvapivě především poctou Lovecraftovi a mýtu Cthulhu, a to jak pointou (že jim 75 let po Lovecraftově smrti to lidstvo nejen naservíruje, ale konečně je nechá ho schlamstnout), tak i způsobem práce s žánrem hororu a travestie, karikatury. **** Každá zdánlivě jednoduchá legrácka se tu v kaskádovité ozvěně nese do dalších deseti pater výstavby, na kterých nabývá ještě vtipnějších point – a nahoře pak sedí na zábradlí bůh reflexe se zrcadlem nastaveným společnosti, a odráží ty vtípky v nových, společensko-satirických pointách s chechotem zase dolů, a tak se ten smích na každém patře znova potkává a ještě násobí... **** Nejvíc jsem se chechtala nad tím, jakou smrtí nechali filmaři zhynout Sportovce, ale nejvíc mě pobavilo, když mi došlo, že se vlastně koukám na moralitku, na frašku s morálním poselstvím (zrovna tímhle rysem, a na téhle rovině film přiznaně odkazuje třeba k Úsvitu mrtvých) – a že tvůrci to chtěli přesně tak, dosáhnout obojího smíchu, z překvapivých dramatických point i z veselého pobavení nad jejich společenským přesahem, a to v bravurní, bezchybně natočené smršti vizuálně promakaných scén. Spanilá jízda, která nehodlá zkaženému lidstvu napravovat morálku, ale se smíchem ho skopává z piedestalu rovnou do nejzazší propasti, kde se v nezbadatelné hlubině neklidně převalují slepí bohové chaosu. ***** (01.09.2012) (méně) (více)