When You're Strange
The Doors - When You're Strange
When You're Strange
Režie:
Tom DiCilloHrají:
Johnny Depp, John Densmore (a.z.), Robby Krieger (a.z.), Ray Manzarek (a.z.), Jim Morrison (a.z.), Adolf Hitler (a.z.), Janis Joplin (a.z.) (více)Obsahy(2)
Americký rockový dokumentární film s komentářem Johnnyho Deppa.
Proslulý nezávislý scenárista a režisér Tom DiCillo (nar. 1953) využil v dokumentu o slavné rockové skupině The Doors: When You're Strange pouze pečlivě nashromážděné filmové a fotografické archivní materiály. Vyhnul se tak vzpomínkám pamětníků a na pozadí politické a společenské situace na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vytvořil nepřikrášlený portrét skupiny The Doors a především jejího zpěváka Jima Morrisona (1944–1971). Ten se svým krátkým bouřlivým životem nejvíc zasloužil o rozporuplnou pověst skupiny. Sebestředný Morrison (který původně studoval film!) se stylizoval do role pohledného a vyzývavého mladíka, ovšem drogy, alkohol a řada excesů při vystoupeních i mimo ně ukončila předčasně jeho život a tím i kariéru The Doors. Jejich hudba však žije dodnes a je nedílnou součástí doby, jak dokazuje např. Coppolova Apokalypsa, využívající působivým způsobem jejich skladbu The End. Dokument nás seznamuje se stěžejními událostmi i koncertními vystoupeními skupiny a je doprovázen důkladným komentářem v podání Johnnyho Deppa. Vznik, tvorba i rozpad skupiny jsou rovněž zobrazeny ve známém snímku Olivera Stonea The Doors (1991), v němž úlohu Morrisona přesvědčivě ztvárnil Val Kilmer.
(Česká televize)
Videa (1)
Recenze (165)
Vlastně se plně ztotožňuju s komentářem kleopatry, která si tenhle dokument nemůže vynachválit. Možná tento dokument úplně nepřináší nějaké nové a šokující informace, zato ale přesně vystihuje to, čím si The Doors, včetně Jima, celou jejich fungující kariéru procházeli. Od začátku až do konce. Vše je naprosto objektivní, díky velice blízkým záběrům hodně osobní a díky Deppovi vyprávěno silně bez emocí. I přesto, že se ví, jak velkým fanouškem The Doors je. Na závěr tedy nezbývá nic jiného, než si na Jima udělat obrázek svůj, což je velké plus tohoto dokumentu. No a jelikož mám The Doors rád a díval jsem se na tento dokument právě z tohoto důvodu, nemohu jinak, než zdejší hodnocení naplnit pěti hvězdičkovou salvou. ()
Je rozhodně dobře, že se dokument nesnaží zbožšťovat Morrisona nebo se nimrat v jeho osobním životě a soustředí se spíš na hudbu a na kapelu jako celek. Je ale taky pravda, že pro toho, kdo Doors poslouchal a důkladněji se o historii kapely zajímal, nepřináší vlastně nic moc nového. Orámování s postavou Pseudomorrisona je celkem zbytečné a konec, který se raději uteče ke scénám na lodi, je snad až příliš vyhýbavý. Každopádně jde ale na dané téma o velmi dobrý film. ()
Je třeba říci, že jakožto fanoušek skupiny, jejíž hudba pomohla mnoha lidem otevřít dveře vnímání, jsem se na tento dokument samozřejmě velice těšil a s výslednou koláží, jež byla vytvořena, jsem také velmi spokojen. Jde totiž o výborně poslepované známé i neznámé záběry, které ukazují oněch 54 měsíců života šíleného básníka a jeho tří druhů v různých souvislostech a vrhají na mnohé události lepší světlo, a to i přesto, že opravdu nových informací příliš mnoho nenabízí. Jejich zpracování je však dosti originální a citlivý střih společně s živými nahrávkami a vypravěčským hlasem v pozadí vytváří podmanivou atmosféru, která tak nádherně dokresluje nelehkost jedné bouřlivé doby. 90% ()
Moc velká spokojenost. Nic světoborného, co by bylo pro fanoušky skupiny zásadním způsobem nové a překvapivé a přesto - Deppův komentář a DiCillova režie pomohly novým, intimním záběrům poskládat další hodnotný a zajímavý pohled do kuchyně jedné z největších skupin 20. století. Záběry jako ten, kdy lehce sjetý Jim pomáhá v zákulisí ošetřovat fanynku, která na koncertě dostala židlí po hlavě stojí jednoduše za to... Přesto bych tenhle dokument bez mluvících hlav (čistě archivní materiál) doporučil hlavně pro ty, kdo do Dveří teprve vstupují. 70% ()
Upřímně řečeno nejsem fanouškem The Doors a proto pro mě byla většina informací nová. Ovšem respekt Manzarkovi, hrát současně basovou a melodickou linku na klávesy, to už vážně musíte něco málo umět. O vypravěčském umění pana Deppa radši pomlčím. EDIT: Jo a ještě jsem si vzpoměl - mladej Jim s tim sestřihem nakrátko mi strašně připoměl Charlese Thompsona IV (aka Francis Black) v mládí. ()
Reklama