Synku, synku, cos to proved

My Son, My Son, What Have Ye Done je spíše jakousi syntézou tvůrčích přístupů - Herzoga jako režiséra a Lynche jako producenta - než pouze čirým Herzogovým autorským počinem. Použití digitální kamery (s níž Lynch už nějakou dobu experimentuje), časté pohledy herců do objektivu kamery, spodní nasvícení tváří herců od zdrojů světla a hlavně značná divadelní (strnulá) stylizace vytváří absurdní až groteskně zvrácenou (lynchovsko-herzogovskou) atmosféru, narozdíl od Lynchových pozdních děl jde ale spíše jen o divnost, jež je determinována optikou jednotlivých postav - svět nevnímáme skrze hlavní postavu Brada (Michael Shannon), ale skrze jeho snoubenku a známého, podle jejichž vyprávění si divák konstruuje fabuli, tedy utváří celkový vševědoucí názor na hlavní postavu. [==] Ani herci tuhle podívanou v ničem nenarušují, jak je zmíněno v jednom z komentářů, protože hrají téměř to samé, na co je u nich divák zvyklý - Michael Shannon (Nouzový východ, Brouk), Chloë Sevigny (Americké psycho, Zodiac), Willem Dafoe (Americké psycho, Pokrevní bratři) a Grace Zabriskie (Městečko Twin Peaks, Zběsilost v srdci) - minimálně u Shannona a Zabriskie tohle stoprocentně platí. No a kam jinam děj filmu umístit, než na maloměsto nebo předměstí, kde v míru a poklidu žijí ti největší úchyláci a masoví vrazi schovaní za kulisy svých neuvěřitelně nevkusně upravených domů, kterých je za velkou louží jak zrnek písku na Copacabana... (17.01.2011)

Ne, nemyslím si, že jsem běžný divák. Jsem pro úchylárny, které mě budí ze sna, ale My Son, My..etc., je jen menším prologem pro něco epického. Je jako králíček ušáček, který na Vás vztyčí prostředníček. Rádoby drsné, ale přitom neuvěřitelně prvoplánové. Nebudu se ospravedlňovat, chci si dupnou a říct, že ne vše, co se tváří jako psychologická hra, dopadne jako Inland Empire, který považuju za piedestal bizarností. Krásných, mimochodem. Jenže v tomhle zmatku a křiku už snad chyběla jen Lady GaGa s obručí hula-hop! (25.10.2010)

Prohlašuje, že se jmenuje Farouk, křičí něco o Bohu a háže po nás ovesnou kaši. Je to trochu matoucí. Kdo by to byl řekl. Lynch a Herzog jsou autoři, kteří se pohybují v takové té šedé zóně zdegenerované filmové řeči, v níž si běžný divák (a teď to sousloví nemyslím vůbec pejorativně, sám se v tomto případě do takto vymezené skupiny řadím) nemůže být jistý, co je myšleno vážně, co je myšleno v sebereflektivní nadsázce, co má býti symbolem pro něco jiného a co žádný smysl nemá. Existují tedy v zásadě asi dva fundamentální způsoby, jak si díla spadající do této zóny užít - buď na ně být dostatečně intelektuálně vyspělý, anebo "jen" přístupný tajemné hře s něčím, co nepřinese výsledek a poznání, nýbrž pouze ehm ... radost ze hry. A já si s těmito pány zahraju vždycky rád. 8/10 (08.10.2010)

Původně jsem měl za to, že s MY SON, MY SON, WHAT HAVE YE DONE (dále jen MS, MS, WHYD) budou spokojeni jak Lynchovi, tak Herzogovi fanoušci, protože fúze jejich rukopisu dopadla na výbornou, ale jak si tak čtu komentář pode mnou, zjevně jsem se spletl. Přitom filmy režiséra i spoluscénáristy (Herzoga) a (výkonného) producenta (Lynche) si nejsou zase tak vzdálené, co se týče pojetí prostředí, které má vliv na psychiku jedince, a postav v něm, protože se jedná o schizofreniky s oidipovským komplexem a obsedantně-kompulzivní poruchou. Spíš než o redukci a banalizaci obou autorských přístupů dochází dle mého k vzájemného obohacení, protože co méně obeznámený považuje za znak rádobypříslušnosti k jednomu z tvůrců, to obeznámenější vnímá jako záměrnou a poměrně zábavnou sebeironii či upomínku na svá, nikoliv producentova díla (trpaslíka si Lynch nárokovat nemůže, viz Herzogův debut). Dílo navíc neustále svádí na cestu v případě žánru, vyprávění i stylu. U procedurálního policejního dramatu nejde o zodpovězení otázky "kdo/jak", ale "proč", přičemž z dramatu o cestě se stane černohumorná podívaná. Rashomonovské vyprávění zodpovídající zmíněnou otázku prostřednictvím výpovědí několika lidí je ovlivněno v případě vzpomínek postav čerpáním informací od jiných - nespolehlivých, přičemž se oproti narativním konvencím otázky ze začátku nezúžují, ale naopak rozšiřují, aby se jako deadline nakonec vyjevilo něco zcela jiného (proč? - míč). Styl poté přejímá postupy divadla ve filmu, protože se jedná o film o divadle (brechtovsky zcizovací postupy a významová inscenace postav a věcí před kamerou ve specifickém pojímání toku času), a i když nám mizanscéna poskytuje nadbytečné množství vodítek, divák pointu stavící na hlavu předchozí viděné neodhadne. Natáčení na Lynchem tolik oblíbenou, ale Herzogem nenáviděnou kamerou dává obrazu specificky lucidní kvalitu a umožňuje okázalým způsobem porušovat zaběhnuté konvence (pokud se nepletu, není užito figurativního záběr-protizáběr, diegetická hudba se stává nediegetickou a na onen přechod je později ironicky upozorněno). Opětovně tak Herzog natočil film, který splňuje požadavky cílové divácké skupiny, přitom je vůči jejich očekávání mladicky podvratný. Botou na černém želé (pochopíte, až uvidíte a viděli jste dokument o Herzogovi) je pak herecké obsazení, kdy až na jednu výjimku jsou skvěle sehraní herci obsazeni dle typů, které ztvárňují v jiných snímcích. Až na casting tedy platí, že nejen sovy, ale i plameňáci totiž nejsou tím, čím se zdají být. (13.09.2010)

Pre priaznivca filmov podobného razenia je spojenie Lynch-Herzog niečo podobné ako pre milovníkov výtvarného umenia obraz od Vincenta van Gogha. Proste raj na Zemi. Tým nechcem povedať, že by pozerať sa na tento film bolo niečo ako prechádzka ružovou záhradou, to rozhodne nie. Treba však k tomu pripočítať vynikajúceho. M. Shannona, ktorému tieto postavy pasujú ako riť na šerbeľ, priaznivci tohto herca si ho tu užijú do sýtosti. Príbeh typicky Lynchovský - zaujímavo štrukturovaný, vyskladaný a s potrebou veľkej dávky pozornosti diváka. Mix flashbackov a reality, ktorá má viac vrstiev. Na druhú stranu by som možno prijal v niektorých scénach živšie tempo, miestami dejová linka schádzala do zbytočnej chvíľkovej úmornosti. Avšak to len taká maličká chybička. Silný nadpriemer. 85/100 (08.04.2019)