Počátek

Spoilery. Jestliže jsem u Dokonalého triku psal, že nabízí velkou diváckou slast, aniž by přestal být uživatelsky přístupný, u Počátku, který je spíše komplikovaný než komplexní, Nolan tuto hranici překračuje. Není sice natolik komplikovaný, aby byl nesrozumitelný, ale rozhodně víc, než jeho příběh potřebuje. Nolana více než samotné sny zajímá jejich tvoření. Celá linie s Fischerem je z velké části pouhým MacGuffinem, záminkou pro Cobbovu cestu do jeho nejhlubšího podvědomí, kde může najít vykoupení (a nakonec i Saitoa, který mu po probuzení zajistí opětovné shledání s dětmi). Stejně nosné jako cesta do nitra jednoho traumatizovaného muže, kterého může zachránit až odstřihnutí se od partnerky, kterou navštěvuje alespoň ve svém podvědomí (podobné snové světy, v nichž je vše zdánlivě v pořádku, si ve vztazích a po vztazích zřejmě vytváříme všichni), je pro film rozkrývání pravidel fikčního světa, které vzhledem ke složitosti onoho světa (resp. světů) probíhá prakticky od začátku do konce. Expoziční část, vysvětlující plán loupeže, je zde oproti tradičním heist movies de facto roztažena na celou stopáž. Divácká satisfakce tak stejnou měrou plyne ze skládání koherentní fabule, jako z objevování světa, který Nolan se svým štábem vybudoval. Postavy si neustále navzájem vysvětlují, co se stane nebo by se mohlo stát. Diváka, který potřebuje uvést do světa snů a všechno vysvětlit, ve fikčním světě zastupuje Ariadne, jež ví mnohem méně než ostatní postavy a stejně jako my se snaží odhalit nejen tajemství snů, ale také Cobbovy minulosti. To odpovídá Nolanovu postupu od vnitřku k vnějšku. Začíná hluboko ve snech a postupně se „prokouše“ do (pravděpodobné) reality. Stejně jako je Ariadne, vtažena zvenčí dovnitř. Problém je, že film s vysvětlováním nepřestává ani ve finále, kdy už by se hodilo přestat žvanit a soustředit se na akci. Tempo a gradace posledních minut, s kompozičně nevyhnutelným, ale poněkud neústrojně přidaným propadem do limba, proto trochu drhnou. Neboť každý sen představuje nový začátek, zastaví se i rozjetá akce a vyprávění začne jakoby nanovo. Tohle vyrušení má na druhou stranu zajímavý zcizující efekt. Vytrhne nás ze sledování napínavé akce a přepne na civilnější drama, což v něčem připomíná probuzení ze sna (takže jde alespoň pocitově o další rozostření hranice mezi skutečnostným a iluzorním). ___ Významově je Počátek především oslavou tvůrčího procesu. Stavěním hradů z písku film začíná i končí. Vědomě tvoří hlavně Ariadne, nevědomě pak všichni spáči. Dobře na film sedí nejen paralela s natáčením filmů (Cobb jako režisér, Saito producent, Eames herec, Ariadne vedoucí výpravy), ale také tvořením nových světů v počítačových hrách. Ty dokážou být pro hráče stejně návykové jako jsou sny pro aktéry filmu. Neomezená moc při budování nových světů, nikoliv peníze, přimějí Ariadne kývnou na Cobbovu nabídku. Eames připomíná kluka, kterému sebrali hračku, když se zdá, že mise skončí neúspěchem a on nezjistí, co skrývá Fischerův trezor. Baví je hrát si a objevovat. Ve snech, stejně jako ve virtuální realitě, zemřít nelze. Proto představují lákavou náhražku za realitu a zároveň velké riziko, na nějž film upozorňuje. Únikové světy se stávají důležitějšími než realita, kterou postupně nahrazují. Jak zazní ve filmu v jedné z replik naznačujících, že Cobb po celý film sní (nebo alespoň od okamžiku prvního setkání s Yusufem, po kterém už jej nevidíme roztočit káču, která by se točit přestala), „Sen se stal jejich realitou“. Jednu náhražku reality přebíjíme náhražkou další. ___ Film je díky postupnému rozkrývání dalších a dalších vrstev krásně přehledný i pokud zrovna ve snu jednoho člověka sledujeme vzpomínku na sen jiného člověka. Každá z úrovní snu má vlastní motivace, cíl a deadline (který musí být kvůli „nakopnutí“ synchronizovaný s těmi ostatními), každá se od těch ostatních výtvarně výrazně odlišuje (deštivé město, luxusní hotel, horská nemocnice připomínající sídlo padoucha z Bondovky, hroutící se architektův sen). V jedné z úrovní (s padající dodávkou) běží čas od jistého momentu extrémně pomalu, v další se hrdina musí od stejného bodu vyprávění pohybovat ve stavu beztíže. Přestože tak Nolan paralelně stříhá mezi čtyřmi úrovněmi podvědomí (plus ještě paralelní střih v rámci jednotlivých úrovní), nemáme problém se zorientovat v tom, „kde“ se zrovna nacházíme a oč se postavy snaží. ___ Moc přesvědčivá není vztahová linie, potažmo celé napojení emocionálního a tematického jádra filmu na jeho strukturu. Vytváření paralel mezi formální a tematickou složkou, na němž Nolan založil své předchozí filmy, zde chybí (ve Sledování jde o zpřeházenou rekonstrukci zločinu, v Mementu je motivací hrdinova ztráta krátkodobé paměti, Dokonalý trik v souladu se svou kompozicí tematizuje dualitu, snahu přelstít diváka a přijít na kloub kouzelnickému triku). Celý výmysl se sny je hlavně záminkou, jak ozvláštnit klasické schéma heist movies. Filmu se proto nedaří to, oč usilují jeho postavy – převést myšlenku do podoby emoce. Těžko chovat nějaké sympatie zvlášť k Mal, jež je od začátku vykreslována jako záporná postava (čímž zapadá do Nolanovy galerie zrádných femmes fatales) a po odhalení stěžejních informací jsem ji už nedokázal vnímat jako oběť. Její plochost zčásti odpovídá tomu, že je pouhou projekcí Cobbovy ženy na základě zachovaných vzpomínek, jejím stínem, který zakrývá hrdinův úsudek. Podobně lze nějaké logické opodstatnění najít pro většinu zdánlivých nedostatků filmu (jednorozměrnost ostatních postav, zbrklé skoky z místa na místo), jenž je z objektivního hlediska, resp. z hlediska práce v rámci omezení, která si pro sebe Nolan vymyslel, prakticky bezchybný. 90% Zajímavé komentáře: Tsunami_X, Tom Hardy, Adrian, DaViD´82, kiddo, J*A*S*M, berg.12, StarsFan, InJo, grogodil, Triple H, Haluzz, Trustme, mcb, Toj (11.08.2010) (méně) (více)