Poznáš muže svých snů

Bohaté filmové portfolio Woodyho Allena lze pracovně rozdělit na tří dílčí části: první zahrnuje „romantické komedie“ z let 60tých až 80tých, které romantickými komediemi vlastně vůbec nebyly, ale spíš meta-fikcemi zaobírajícími se statusem celebrit, klasickým Hollywoodem, evropským filmem nebo vzrušujícími dobrodružstvími napříč dějinami stylů a žánrů od shakespearovských her až po science fiction a televizní pořady. Ve druhý části datující se do devadesátých let následovaly romantické komedie, tentokrát skutečné romantické komedie bez uvozovek. Dnes ale netočí ani ty, ale spíš něco, co je jak vystřižený z telenovely. To je ovšem hnusná, zlovolně pomlouvačná myšlenka zrozená v mozku navyklém na zvrhlý způsob uvažování, která pobuřuje a plní znechucením. Tím spíš, že je pravdivá. Vezměme si třeba jen tu patálii s kómatem a odcizenou knihou vydanou pod vlastním jménem – není právě toto jedna z otřepaných bulvárních komodit telenovel? Spadá k nim i tenhle výtvor. Byť je opatřený štemplem Woodyho Allena, jehož jméno dovedně zakrývá pravý stav věcí, disproporce mezi světem spisovatelů, hudebníků, kurátorů a televizním stylem filmu, který jako by vůbec neodpovídal bohaté a kreativní mysli všech zúčastněných (struktura filmu by myslím vždycky měla trochu odpovídat struktuře mysli postav), problematičnost filmu rychle odhalí. Rozklíženost mezi kreativníma figurkama a šupáckým stylem nejde přejít jenom tak, poněvadž zoufalá nefilmovost tohohle filmu je skoro až skandální. I přes jisté výhrady jej ale nelze považovat za demonstraci síly v podobně všedního přístupu střídmého a vyzrálého tvůrce, je to spíš takové domácí teplákové melodrama v tesilkách a šusťákovce, drama kuchyňského dřezu z umakartovýho paneláku, jehož pomáhají maskovat nóbl postavy a slavní herci. Jestliže Woody dřív spolupracoval se slavnými kameramany jako s Carlem Di Palmou nebo legendárním Nykvistem, kteří mu oděli obraz do malebných kompzoic, dneska vizuálně zlenivěl, dokonce v rozhovorech přiznává, že raději udělá méně záběrů, aby stihl včas večeři. Scénáře píše jen proto, aby zapomněl na stáří a vytrhl se z každodennosti, přiznává dále. S herci nemluví skoro vůbec, s jednou herečkou, s níž natočil čtyři filmy v řadě, promluvil údajně ani ne sto slov. Prostě ji nechal hrát. Ale jinak je to odborník na slovo vzatej, wtz. Zpravidla najme top herce a nechá to na nich, ostatně i tady se sešla vybraná hollywoodská sešlost, která je s to pozvednout drobátko povadlý příběh. Woody má nasmlouváno víc hvězd, než jich je na nebi, a nerozpakuje se je obsazovat proti šaržím, takže po Bardemovi z Vicky Cristina Barcelona, démonovi z Coenovic oscarovýho fláku Tahle země není pro starý, si tady pro změnu vyhlídl Brolina, prototyp westernového chlapíka páchnoucího po fazolích a koňským trusu, kterýho dost komicky a nedůvěryhodně přetransformoval na spisovatele. ____ Příčina Allenova autorského vymizení a následného odsunu do starého železa má dvojí kořen: (i) Na kruciální otázku, proč se přestal Allen objevovat ve svých filmech, dává vedle vyššího věku a tedy jisté odkvetlosti odpověď hlavně vztah s jeho dcerou. Stud z tohoto incestního vztahu přiměl Allena k definitivnímu odchodu z plátna. Je malinko s podivem, jakým způsobem je rozložen Allenův fanklub, protože jako režiséra má mezi oblíbenými Woody Allena skoro osminásobný počet uživatelů než jako herce, ač je to právě jeho přítomnost na plátně, kde se vyjímá jako briliant v uchu pouličního metaře, co dává jeho snímkům šmrnc a svéráz. Když se ve Woodyho filmech dřív bavila horší a lepší postava, byl to vlastně rozhovor ega a superega (morálky), nebo ega a id (chtíče), něco jako když má Neff dědka Čucháka, a ten mu říká nesmíš, to je ten vnitřní hlas. Po Woodyho stáhnutí se se tyhle karamboly nedostavují. Fikční svět se zplošťuje. Už to není jeden velký mejdan jako dřív. (ii) Za druhý se Allen nezbavil touhy po velkém filmu. Rád opakuje, že jestli něco v životě nestihl, je to skutečně velký, občan kaneovský film prověřený historií. Bohužel tuto velikost ztotožňuje spíš s box office velikostí, takže se pořád navrací ke svému nejúspěšnějšímu Match Pointu, jakkoli dobré, pořád zcela odosobnění žánrovce. Ješitnost a snaha zopakovat takový úspěch ho přivedla po opuštění New Yorku k filmům ve službách Evropy, jíž se tento neurotický budižkničemu potlouká, po Španělsku a v Londýně, a naříká si na vymyšlené nemoci. Woody ale nechápe, že na úspěšný film musí vyklenout dramatický oblouk, čehož on jako povídkář a autor kratších prací nebude nikdy schopen. ____ Vzhledem k tomu, že „tall dark stranger“ je smrtka, je překlad distributora komicky nepřesný – anebo nevědomky geniálně vystihuje pointu filmu, jíž je život v iluzi (iluze Naomi upínající se ke galerii, iluze Hopkinsovy mladice, iluze posmrtné reinkarnace, iluze spisovatelova génia). „Úžasný cizinec", potažmo „Muž snů" se ukáže být smrtí či planou nadějí, poněvadž pro toho, kdo upírá zrak k věčnosti, je každý den stejný. V tomhle je Woody stále bergmanovec - hledání Boha a nadějí je zbytečností. Operuje se tu s hrdiny gabinovského typu, hrdiny bez budoucnosti. (05.03.2011) (méně) (více)