Iluzionista

Miluju animované filmy a to málo, čím filmový svět zatím Chomet obdařil řadím téměř nejvýše. “Holubi” i “Trio” jsou moje srdcové záležitosti. A Iluzionista se teď zařadil k nim. Je to tím, že se mi velice líbí styl kresby a animace, který Chomet používá. Dokáže totiž vytvářet skvělé karikatury různých lidských archetypů (zde např. rockeři, vychrtlá zpěvačka, dlouhonohé tanečnice) a efekt je navíc umocněn geniální animací postavy. Jeho kresba je rebelská a provokující, ale zároveň hezká a uhlazená. Společně s krásně vykresleným prostředím pak vzniká jedinečný osobitý svět, který dokáže vyplnit každý záběr specifickou veselou a současně i posmutnělou atmosférou. Iluzionista je navíc stojí na jímavém scénáři, ve stylu Chaplinových Světel ramp, o přesluhujících bavičích, jejichž doba už dávno minula. (04.07.2011)

Kouzelná animace, minumum slov a nádherná hudba, která prakticky nesleze z plátna. Příběh vysloužilého Iluzionisty, který trpý nezájmem diváků, kteří raději vyhledávají nastupující mladé hudební skupiny. Proto cestuje od vesnice k vesnici a od města k městu, aby si vydělal alespoň na to nutné. Na své cestě potká mladou dívku, která je jeho uměním unešena a podniká s ním další cestu. Vytvoří se mezi nimi jakýsi vztah, jako mezi otcem a dcerou. Nakonec však každý vyráží svou cestou. Hravé, krásné, ale smutné. Nádherný závěr! [80%] (09.09.2012)

Chometovi filmy jsou jako vážky, křehké, krásné, hýří barvami, nepřehlédnutelné, vzbuzující emoce, se známými rysy a přesto jedinečné. Tentokrát to navíc obohatil o postavu a humor francouzské legendy (a mého oblíbence) Tatiho. Animace je opět o krok (a pořádný) dál, její výpravnost při rozpočtu 20mil. USD je fakticky neuvěřitelná. Vizuální nápady jdou jeden za druhým, ale disciplinovaně, nic na efekt, žádné přeřvávání. Poetika a atmosféra jsou opět hlavním těžištěm filmu a opět udělají z diváka Pavlovova psa, který slintá přesně tak, jak tvůrci písknou. Na druhou stranu je pro Chometa zase důležitější sdělení než vyprávění a to já jako milovník dobrých příběhů nemůžu přehlédnout (třeba se časem navzájem přiblížíme). Pokud dokážete film nejen vidět, ale i cítit, neváhejte! Starší kouzelník poznává, že život už není jako dřív a to nejen na jeho podiu, ale i na ulicích a i u něj doma... 90% (30.11.2010)

Tatiho neagresivní komediální styl, kdy pan Hulot často mizí kdesi v mizanscéně, byl v Iluzionistovi povýšen na hlavní téma filmu. Protagonista stojí na okraji záběru i zájmu. Dokud nenajde spřízněnou duši ve snící dívce, nikdo si ho nevšímá, je skoro neviditelný. Stejně jako jeho magie, u Tatiho vždy ukrytá kdesi za rohem a přitom všudypřítomná. Komično vzniká ze zdánlivě (vzhledem k tomu, že jde o animaci, skutečně zdánlivě) nahodilých situací – vítr rozrazí okno, spustí se déšť. Gagy neprozrazují svou promyšlenost, prostě se přihodí. Chomet před námi otevírá několik dveří naráz a dopředu nás neupozorňuje, kterými někdo vejde. Stejně jako Tati vytvoří určitou situaci, nechá ji rozvinout a doznít. Nespěchá, ačkoli průměrná délka záběru je očividně (i bez stopek v ruce) nižší než v kterémkoli z Tatiho tří mistrovských děl. Odkazuje se přitom nejen na ně (na Prázdniny například upomíná obsah kufru umývaného auta), ale také na neprávem opomíjený Trafic (záplava černých deštníků) a na cirkusový televizní film Parade. Nejvíce skrze film přesto prosvítá Můj strýček, jehož zápletku Iluzionista parafrázuje. Pouze v Hulotově závěrečném předání štafety je tentokrát více definitivnosti. Jeho přenechání prostoru mladým v sobě nese hořkost i naději. Iluzionista odchází, iluze, přinejmenším ty filmové, přetrvávají. Chomet Tatiho nemění k obrazu svému. Charakteristiku pana Hulota jako staromódního, v moderním světě poněkud rušivého elementu, který rozumí dětem a nikoli technologiím, zachovává, jenom mu nově umožňuje nahlédnout na sebe samého zvenčí (ve scéně z kina doslova). Za nejvýřečnější z této takřka němé poklony poslednímu z mistrů grotesky považuji paralelně běžící mikropříběh zasmušilého klauna, unaveného světem, který je více fascinován pohybem strojů než pohybem živých bytostí. Sám přitom, ani lidský, ani nelidský, nemá, kam by zapadnul. Věřím, že Tati to cítil podobně. 85% Zajímavé komentáře: JFL, Mouzon, ScarPoul, rainman93 (09.09.2012)

Tomuhle kouzlu jsem nepodlehl především proto, že Iluzionista paradoxně není novým filmem Sylvaina Chometa, i když ho nezpochybnitelně natočil, ale je ,,novým" filmem Jacquese Tatiho, duchu jehož poetiky je tu vše podřízeno a z ní jedině čerpá tento určitě originální a zajímavý projekt. Je to zjevný hold a poklona velké francouzské legendě (a zřejmě i režisérovu velkému vzoru), sám jsem ale nikdy tak úplně nepodlehl kouzlu groteskní postavy pana Hulota, a možná ani proto mne úplně nepohltí jeho epigoni. Vraťte mi Chometa! Chci jeho nezaměnitelnou poetiku! Chci všechnu tu podmanivou magii a bizarní postavičky! Chci být zase okouzlován a dojímán! Přes všechnu tu nostalgii konstatuji: dosud nejslabší film Sylvaina Chometa a podobné rozčarování z inflace uměleckých hodnot, jako v případě režisérské kariéry Michela Gondryho a jeho posledního filmu...značky Gondry ani Chomet už nejsou tím, čím bývaly... (29.06.2011)