Iluzionista

Nadherny film a dar z nebes pro fanousky Jacquese Tatiho, ktery je ze scenare a hlavni postavy citit na mile daleko. Krasna rucne kreslena grafika ala Broken Sword (ne nahodou je oboji od frantiku) a uzasna piano hudba, ktera nahrazuje minimum dialogu. Je to dojemne a s blizicim se koncem cim dal smutnejsi. Takhle by hollywoodsky animak onanujici ve svych nejnovejsich 3D technologiich nikdy nemohl koncit ani vypadat a je to duvod, proc je Iluzionista o solidni uroven vys, nez treba v aktualni oscarove bitve konkurencni Toy Story 3. 9/10 (12.02.2011)

Sylvain Chomet složil svým animovaným filmem Iluzionista obdivnou poklonu Tatimu. Jacquesovo alter ego Hulot povstal ze zapomnění nuceného odpočinku a s tichou přemýšlivostí opětovně vykročil do světa dynamického rozvoje. Starosvětské důstojné okouzlení střídmou prostotou se v pokroku a spěchu přelétavosti vytrácí na okraj zájmu. Smutek z neodvratnosti se natrvalo zarývá do duše a s lehkou apatií se dává do pohybu. Tesknění nad povrchností, odcizováním i citovou prázdnotou jsou Tatiho celoživotním motivem. Neodsuzuje, jen smutně přihlíží stále většímu běsnění a mamonu. Komplikovaná efektnost mámení s významem pustiny dostává přednost před skutečnou podstatou, upřímností i střízlivou přemítavostí. Tati mě kdysi uhranul svou formou i obsahem. Chomet dokázal na jeho myšlení nenuceně navázat a srozumitelně přiblížit jeden z největších životních rozporů. Život není jen bojem o pozlacený flitr. Je to též bezelstný úsměv, povzbuzení naděje očekávání, vlídné chlácholivé slovo, či každodenní lidskost. Štěstí není život v blahobytu, nýbrž vyrovnanost hodnot lidství. Oázy klidu a opravdových citů pomalu a jistě z mapy světa nenávratně mizí, jedinou útěchou je zachování čistoty vnitřních poměrů, byť i občasné stíny jsou žádoucí. Tati umřel, můžeme ho jen malovat a obdivovat jeho celoživotní přesvědčení. Ach, Tati, důstojně si kráčel ve svých představách a někdo z nás tě snad bude i nadále následovat. (28.10.2017)

Pokud se na film dívám jako na autobiografický dopis Jacquese Tatiho jeho dceři, dostává další (a hlubší) rozměr. I bez této indície je tenhle animovaný skvost pohlazením po duši, od atmosférické animace (která svou paletou barev a statickým pojetím prostoru připomíná první dva díly pc hry Broken Sword) po mile sentimentální scénář. Není třeba vysvětlujících gest nebo zbytečných slov, takový přístup přinutí diváka vstoupit do hry a účastnit se. Vnímat a nechat se unášet poetikou. Nebo poezií? (05.03.2011)

Sylvain Chomet je výborný režisér, což je vidět i na této v podstatě velmi smutné komedii. Scénář Jacquese Tatiho asi nebyl pro autora zrovna typický, spíš jde o nostalgické povzdechnutí nad koncem jedné éry než o cokoli, co by připomínalo ztřeštěné eskapády pana Hulota. Chometova pocta Tatimu se opět obejde skoro beze slov (a těch pár vět český distributor moudře nijak neotitulkoval) a všechno odvypráví obrazem. Jeden z nejzajímavějších animovaných filmů posledních let, ale Trio z Belleville u mne pořád vede. (29.11.2010)

Když jsem před nedávnem u staršího snímku pana Chometa (Les Triplettes de Belleville) psal, že se v něm nepohybují žádné skutečné postavy ale spíše kreaturky, v koutku duše jsem snil o tom, že v dalším snímku pan Chomet vystřihne nějakou skutečnou postavu a do své nezaměnitelné a mistrně zpracované tvorby otiskne i trochu více té lidskosti. A to se stalo - bohužel v míře větší než vrchovaté. Byla to opět filmová lahůdka a krásná podívaná, nicméně dokonalým Chometovým dílem by pro mě byl jakýsi kompromis mezi hravou karikaturou Tria a striktní realitou Iluzionisty. Tak třeba příště. (28.05.2013)