Scénář:
Roman HlaváčKamera:
Alois NožičkaHudba:
Jiří ŠustHrají:
Otakar Brousek st., Jiří Vala, Karel Šebesta, Karel Urbánek, Stanislava Bartošová, Petr Patera, Josef Vinklář, Lubomír Polách, Jindřich Bonaventura, Jiří Smutný, Ladislav Frej st., Karel Houska (více)Obsahy(1)
Proces, který jednou musí být. Fiktivní záznam budoucího soudu nad generálem Pinochetem byl natočen pouhý rok po převratu v Chile. Přináší koláž autentických záběrů ze státního převratu kombinovanou s výpověďmi svědků a obžalovaných. V soudní síni na lavici obžalovaných sedí generál Pinochet, admirál Torribio Merino a další představitelé chilské junty, která se vlády ujala neprávem a násilím. V rolích žalobců proti nim vystupují pronásledovaní lidé. Do hlavní role Pinocheta byl obsazen Josef Vinklář a novinářem zpravodajcem je Otakar Brousek st. (CS Film)
(více)Recenze (6)
Scénář Roman Hlaváč. Stříbrná nymfa za původní televizní inscenaci - MTF Monte Carlo 1975. ()
Je to natočené tak nudně, že je vlastně jedno, o čem to je. ()
Proces, který jednou musí být. Slova uvedená v našem titulku pronesl profesor Antonín Dvořák k několika hostům pozvaným na informativní projekci nové původní televizní hry SVĚDKOVÉ OBŽALOBY v respiriu Kavčích hor. Přesně stejné pocity museli zažívat i diváci, kteří zasedli v neděli 15. září večer před své obrazovky. Když hlasatelka předem upozornila, že „na dnešní večer jsme připravili program poněkud nezvyklý…“ – bylo tomu přesně tak. Nabídla divákům pohled do budoucna. V soudní síni – na lavici obžalovaných, se objevili ti, kdož na ni bezesporu patří a jednou na ni určitě zasednou. Lidé, kteří však zatím zdánlivě pevně sedí v křeslech svých neprávem a násilím získaných úřadů: generál Pinochet, admirál Torribio Merino a další představitelé chilské junty. Proti nim pak vystoupili v rolích žalobců zatím pronásledovaní lidé. Ti, kteří se v budoucnu zákonitě změní z vězňů a psanců ve spravedlivé žalobce. A my, diváci, jsme se stali svědky podobného procesu, jaký současná starší a střední generace dobře pamatuje z doby po skončení druhé světové války, a který se odehrál před zrakem celého světa v Norimberku. Toto historické přelíčení a otřesná současnost, jíž žije chilský lid, inspirovaly autora Romana Hlaváče k napsání televizní hry Svědkové obžaloby. Hra se stala vlastně záznamem fiktivního soudního procesu. Z konfliktu obžalovaných, cynických, chladných loutek s živými, horoucími, zanícenými svědky zločinů, obhájci pravdy a spravedlnosti, ze střetu dvou naprosto odlišných morálních principů, dvou naprosto rozdílných světů, se zrodilo přesvědčivé televizní drama. Působivá hra, která v režii Pavla Háši a Jaroslava Novotného patří bezesporu k nejvýraznějším tvůrčím činům pražské redakce literárně dramatického vysílání z poslední doby. Její účin podtrhly i herecké výkony – Otakara Brouska, Jiřího Valy, Karla Šebesty, Karla Urbánka, Dany Syslové, Věry Bublíkové, Táňi Fischerové, Evy Wimmerové, Ladislava Freje, Karla Housky, Lídy Plaché a dalších. [DH] Proces, který jednou musí být. Květy. 1974, č. 39, roč. 24, s. 56. [upraveno] < Zobrazit méně ()
Jediné, čo ma na tejto inscenácii mrzí, že k skutočnému procesu nikdy nedošlo. ()
Zajímavosti (1)
- V roce 1998 odcestoval Pinochet (Josef Vinklář) do Velké Británie, aby se podrobil léčení. Během jeho pobytu v Anglii na něj byl vydán zatykač. V květnu 2004 chilský vrchní soud rozhodl, že Pinochet může být postaven před soud, a v prosinci toho roku byl následně obviněn z mnoha zločinů proti lidskosti. Do své smrti přebýval v domácím vězení. 3. prosince 2006 byl po několikanásobném srdečním záchvatu převezen do vojenské nemocnice, kde 10. prosince zemřel. (sator)
Velice tendenční. lživá, hloupá a pro dobu normalizace typická agitka. Že podobný "soud" nenatočili soudruzi o vlastních zločincích, kdy počet obětí přesahoval ony Pinochetovy. Dodnes se aktivisté a levičáci nemohou domluvit, kolik že to měl Pinochet a spol. na svědomí obětí - dva nebo dokonce tři tisíce? A kolik jich měl na svědomí Castro (abychom zůstali zeměpisně "na místě") nebo jeho dvorní vrah Che Guevarra - člověk, který se proslavil v OSN projevem, ve kterém prohlásil: " Ano, stříleli jsme naše nepřátele, střílíme je a budeme je střílet.". Tito vrazi byli a jsou oslavováni dodnes. A k nim patřil onen Allende, lékař a marxista, který se stal na čtvrtý pokus v roce 1970 chilským prezidentem. Ze tří kandidátů získal 36,3% hlasů, tedy jen o něco málo víc než třetinu. Odsouhlasen byl tedy do funkce až parlamentem, kdy se slavnostně zavázal, že bude přísně dodržovat ústavu i zákony. Jenom o něco později se svěřil francouzskému levicovému novináři, že souhlas vydal jenom z taktických důvodů, aby se dostal k moci. Následoval scénář, který u nás známe i z období před únorem ´48. Znárodňování, nesmyslné zvyšování platů, pozemková reforma i třeba ozbrojování milicí. A samozřejmě ekonomický propad, kdy ve znárodněných měďných dolech vstoupili dělníci do stávky – proti Allendeho vládě. Aktivisté mlčí o násilnostech a vraždách, které začaly provádět revoluční gardy, zejména pak na venkově. Allende propustil z vězení levicové teroristy, kteří měli rovněž na svědomí řadu lidských životů. V přitroublém televizním díle se pořád dokola autor Roman Hlaváč ohání demokracií, zákony a ústavou. V srpnu 1973 vydal chilský ústavní soud rezoluci, v které bylo uvedeno, že současná vláda se od samého počátku pokoušela získat totalitní moc s jasným záměrem podrobit občany té nejpřísnější státní kontrole v oblasti hospodářství i politiky. To byla ta demokracie a ústava, kterou scénárista tak dryjáčnicky vzývá ve svém prokomunistickém paskvilu. Ani ne po třech letech vlády Allendeho (velkého Castrova přítele) se země ocitla v totálním rozvratu. Ekonomickém, právním, společenském. O tom jsme ale tehdy z médií informováni nebyli. Nevěděli jsme ani, že třeba KGB podpořila Allendeho statisíci dolary a jeho bezpečnostní aparát přijeli budovat Castrovi důstojníci. Zato se do Chile začala hlavně z Evropy sjíždět levičácká mládež na „velký svátek revoluce“. Jak dopadla ona revoluce na Kubě, ale i v řadě dalších zemí dneska víme velice dobře. Statisíce mrtvých a dodnes v emigraci žijících lidí, vznik nových elit a bída. Z kdysi nejbohatšího karibského ostrova se stal jedna z nejchudších zemí v regionu. A to čekalo Chile, i když z jiných dokumentů dnes víme, že SSSR sice rozdmýchával propagandu, ale o další Kubu vzdálenou o tisíce kilometrů na jih rozhodně nestál. Pinochetův zásah byl sice poměrně brutální, ale na druhou stranu to, co by následovalo po konečně Allendeho „únoru“ by bylo ještě mnohem horší a těch lidských obětí by bylo o řády víc. Jako na té Kubě. Takhle je třeba tenhle paskvil, který jsme měli možnost nedávnou shlédnout na CSfilm vnímat a chápat. () (méně) (více)