Moneyball

Moneyball lze vnímat jako unikátní konspirační thriller navazující a v mnohém překračující Protokoly sionských mudrců, jako učené pojednání o dvou největších esech německé filozofie, Kantovi a Hegelovi, příspěvek na téma workoholismus oponující Fincherovu Zodiacu a nakonec jako manuál pro sportovní fanoušky využívající poznatky ornitologie (čtyři témata = čtyři odstavečky). ____ 1, Vzhledem k tomu, že filmy stojí odjakživa hodně na emocích, je potřeba ocenit, že si Moneyball bere za hlavní téma trochu odtažitou metodu sledující objektivní, empirické ukazatele hráčů. Unikum Moneyballu ovšem nespočívá ani tak v tom, že staví statistiku nad intuici, jako spíš v určité drzosti, s kterou říká, že tato statistika funguje a že na základě ní lze sestavit fungující družstvo a vyhrávat. Říká tak vlastně, že naše realita funguje jinak, než jsme si dosud mysleli, což je velký posun oproti klasickým konspiračním teoriím, které tvrdí pouze to, že realita je v držení spiklenců usilujících o ovládnutí světa. Že realita funguje jinak, možná není tak atraktivní tvrzení jako to, že realitu mají v moci bavorští Ilumináti, ale určitě radikálnější. Když si vedle sebe položíme Ecův Pražský hřbitov a Moneyball, tak Pražský hřbitov je fikce (spletitý román) o skutečnosti (druhá polovina 19. století) podléhající fikcím (falza, plagiáty, mystifikace), kdežto Moneyball staví na obráceným principu: je to skutečný příběh (baseballového klubu Oakland Athletics) o fikcích (selský rozum ostřílených trenérů, mylná intuice scoutů) podléhajících skutečnosti (statistice a objektivním faktům o hráčích). Tyhle fikce jsou ovšem velmi mocné a rozšířené (Jonah Hill s Pittem se na jejich vymycování taky dost nadřou), takže pak není divu, proč u nás téměř každý rozumí fotbalu, politice a filmu, ačkoliv je to zcela zjevně přesně obráceně - nikdo nechápe moderní fotbalové taktiky a strategie nebo to, jak funguje regenerace hráčů a namáhání kloubů dolních končetin, nikdo nečte habilitační práce politických ekonomů a skoro nikdo není kovaný v sound designu a míchání stop pro osmikanálovou soustavu reproduktorů 7.1. ____ 2, Moneyball tak v obecnější rovině nesouvisí ani tak s baseballem, jako spíš se dvěma největšími esy německé filozofie, Kantem a Hegelem, které jedinečným způsobem aktualizuje. Hegela posedlého absolutní pravdou tu zastupuje Jonah Hill, kdežto skeptického Kanta nevěřícího v úplné poznání pravdy Philip Seymour Hoffman. Zásadní rozdíl mezi oběma filmovými hrdiny a současně oběma filozofy je v tom, že podle Kanta je lidské poznání omezeno (poznat můžeme jenom to, jak se nám věci jeví, věc sami o sobě poznat nemůžeme), zatímco Hegel považoval něco podobného za nepřijatelné: pravda se podle něj zvolna odkrývá prostřednictvím dialektického procesu „teze, antiteze, teze, antiteze...“ až k absolutní pravdě. Tenhle střet mezi trochu totalitářským hegelovcem J. Hillem a nedůvěřivým kantovcem P. S. Hoffmanem není samozřejmě nikterak novým, neboť principielně mu odpovídá každý střet mezi zastánci celku (stát, společnost, mužstvo) a částmi tohoto celku (subjekt, člověk, hráč). V české literatuře vidíme něco obdobného třeba ve střetu strukturalisty Jana Mukařovského, posedlého vztahy mezi prvky, s Václavem Černým, kterému šlo o prvky samotné a Mukařovského nesnášel. Ve Francii se podobný spor odehrával o padesát let později mezi Foucaultem, který se zabýval mocenskými strukturami, a Sartrem, který stavěl do popředí jedince. Investoři zase rozlišují mezi technickou analýzou (čísla, tabulky, grafy) a fundamentální analýzou (ekonomický, sociální, politický aspekty). Hudební kritici se zaměřují buď na hudbu, nebo na text. Filmoví kritici lpí na formě (neoformalisti, měřiči délky záběrů), nebo na obsahu (psychoanalytici, kulturalisti). Nehledě na obor, ta písnička je zkrátka pořád stejná. V zásadě ale platí, že převažuje druhá skupina nad první – je spousta P. S. Hoffmanů, ale hrozně málo J. Hillů. A je proto fajn, že této první skupině Moneyball nadržuje a dává jí dokonce za pravdu. ____ 3, Určitý problém Moneyballu vidím v tom, jak podřizuje pracovní rovinu Brada Pitta té osobní. Ve většině filmů tyhle dvě roviny, pracovní a osobní, nějak koexistují vedle sebe, kdežto tady jako by úspěch v té pracovní rovině (baseball) měl přímý vliv na úspěch i v té druhé (vztah s dcerou) a byl jí vlastně podřízen, jak ukáže závěr (-spoiler-), kde Brad Pitt odmítne nabídku Boston Red Sox, aby mohl být se svou dcerou. Když si to srovnáme s Fincherovým Zodiacem, kde sériový vrah psychicky rozloží všechny, kdo po něm jdou, je to dost velký rozdíl oproti zdejšímu stmelování. Vůbec mám dojem, že Bennett Miller háže film až moc do emocionální polohy, zejména vedením herců, a že vlastně záměr dvorního scénáristy Finchera, Aarona Sorkina, evidentně ne zcela pochopil, čímž pádem má Moneyball blíž k melodramu než k fincherovsky chladnokrevnýmu soukolí a workoholickým profesionálům v čele se seriálovým Sherlockem, který v momentě, kdy je bez případu, peskuje Watsona, aby mu nějaký našel, jinak se unudí k smrti nebo rovnou zblázní. ____ 4, Pozitivum Moneyballu vidím ovšem v tom, jakým způsobem pomocí aplikované matematiky Jonaha Hilla rehabilituje některé kolektivní sporty. Má se například za to, že fotbal (Evropanům přece jen bližší než baseball, proto u něj zůstaňme) není zrovna dvakrát chytrá zábava, nicméně vezměme si třeba Johna Nashe z filmu Čistá duše, který své závěry týkající se teorie her, za které dostal Nobelovku, založil na pozorování fotbalového mužstva nebo holubů, kteří se perou o drobky-míč (jak přímo ve filmu zazní a je i ukázáno). Moneyball nám tím naznačuje, že bychom během sledování fotbalu neměli jen vypnout, ale pokusit se podobně jako Nash algoritmizovat pohyby všech hráčů na hřišti a zkusit přijít na nějaký obecný vzorech jejich pohybu. Fotbal, kde se nám střetává dané (počty hráčů, doba zápasu) s nahodilým (výsledek, počasí) vůbec hodně připomíná filmy, zejména žánrové, v nichž se také kloubí nějaká dopředu nastavená žánrová pravidla a s nimi spojená divácká očekávání s alespoň minimální inovací a nahodilostí. Fotbal připomíná filmy i rovnítkem mezi trávníkem a plátnem (posvátný prostor, kam se nevstupuje, případný vpád fanouška stíhaného ochrankou převrátil vzhůru nohama Allen v Purpurové růži z Káhiry, kde postavy vystupují z plátna mezi diváky), nebo tím, jak před diváky skrývá svou podstatu (fotbal zatajuje strategii naordinovanou hráčům, podobně jako nám třeba filmy neříkají nic o tom, jak probíhalo natáčení) a strhává neustále pozornost k hlavní dominantě (ve fotbale hráč s míčem odvádí pozornost od rozestavení a pohybu ostatních hráčů, ve filmu zase klíčoví herci ztěžují vnímání výpravy či dekorací). Myslím si prostě, že k fotbalu a jeho skrytým zákonitostem by se mělo přistupovat s veškerou vážností, minimálně s takovou, s jakou přistupuje Jonah Hill k baseballu. (05.02.2012) (méně) (více)