The Runaways

Bohužel celkem standardní biopic. Pokud jste jich pár viděli, budete celou dobu naprosto přesně vědět, co vás čeká, žádná překvapení se nekonají. Nicméně pokud se zajímáte o kapelu The Runaways, nebo hudební historii obecně, jde o dějepisnou lekci dějepisu poměrně věrnou a především zábavnou. Necelá dvouhodinovka uteče jako voda, protože co si budeme povídat, sex, drogy a rock and roll byly, jsou a budou přitažlivé. Soundtrack je víc než fajn a Kristen Stewart opět dokazuje, že má v sobě víc, než jen skelný upíří pohled. Dakota je taky v klidu a navíc obě docela slušně zpívají, takže nečekejte zázraky, ale rozhodně palec nahoru. (10.09.2010)

Runaways nebyly nejlepší dívčí rocková kapela. Runaways nebyly ani první dívčí rocková kapela. Popravdě za moc nestály, ale určitě byly hezčí, než ty pipiny, co je tu hrajou. Film stojí taky za starou belu a jediná věc, která mě na něm trochu pobavila, byla scéna, kdy Joan Jett učí onanovat zpěvačku. Té to moc nejde, ale když jí Joan poradí, aby přitom myslela na Farrah Fawcett, zpěvačce to začne hned jít mnohem lépe. (Věřím, že tímhle megaspoilerem jsem filmu získal nějakého diváka navíc.) Mimochodem, Lita Ford, po Joan druhá nejslavnější hudebnice z Runaways, měla v celém filmu asi tak jednu větu. (Myslím, že řekla, že zpěvačka je kráva.) Kdyby se to točilo v 80. letech, určitě by měla věty alespoň dvě! (19.11.2010)

Z filmů žánru životopisného/hudebního se během let stala předvídatelná podívaná, která rezignuje na vypravěčskou originalitu a místo toho nabízí pouze popisné epizody ze života známých postav, na jejichž popularitě staví atraktivitu celého filmu. Takové filmy jsou pak vděčnými látkami pro herce toužící po nějaké té oscarové nominaci. Povětšinou to jsou filmy technicky precizní a dobře zahrané, které fungují jako vděčné inscenace pro zaryté fanoušky a „náborové filmy“ pro diváky tvorbou umělce, o němž film vypráví, neposkvrněné. V těchto případech se pak ikonické momenty ze života hlavní postavy a samotný výkon herce, jenž tuto postavu ztvárňuje, staví mnohem výše nad potenciální záměry o inovativní přístup k látce a umělecké ambice samotných filmových tvůrců, následkem čehož se z takovýchto filmů stává sterilní a ničím nevybočující podívaná. Toto tvrzení samozřejmě není možné brát jako pravidlo, spíše se jedná o lehce nakažlivý mor postihující ty méně osobité snímky daného žánru. Např. Joe Wright skrze sobě audiovizuální virtuozitu povýšil životopisného Sólistu na osobitou podívanou, která jen prostě nepopisuje životní příběh.____ Film The Runaways vykazuje většinu výše uvedených znaků, avšak režisérka Floria Sigismondi, která natáčela klipy např. pro Marilyna Mansona (Tourniuet, The Beautiful People) a Davida Bowieho (Little Wonder,…), tématu své celovečerní prvotiny rozumí natolik, že se jí podařilo nijak originálně pojatý scénář poutavě zadaptovat v duchu 70. let a éry glam-rocku. Díky ní jsou The Runaways i přes svou předvídatelnost a scénáristickou „zaprděnost“ (což však neplatí o svěže pojaté úvodní scéně s menstruací…) svižnou a zábavnou podívanou, která zaručeně potěší fanoušky kapely. Největší rozruch tento film vzbudí nepochybně skrze obě hlavní aktérky, Dakotu Fanning a Kristen Stewart, které v rolích odvážných rockových div Cherie Currie a Joan Jett celkem rázně zaútočily proti všeobecných představách o jejich osobách, jak je prezentují média a vnímá širší společnost. Dakota se proslavila jako talentovaná dětská herečka a nyní na prahu dospělosti ve filmu vystupuje v erotickém prádle, šňupe koks, „fuckuje“ a pálí jednu cigaretu za druhou. Stejně tak i energická Kristen Stewart v punkovém sestřihu a pánské kožené bundě ani vzdáleně nepřipomíná tu křehkou Bellu ze série Twilight, která ji proslavila. Vzhledem k úvodu mého textu to bude nejspíše znít jako vynucené klišé, avšak je nutné dodat, že se obě herečky svých partů zhostily na výbornou, což platí i o jejich hlasovém projevu – to, že jsou ve zpívaných pasážích ponechány jejich hlasy, mě velmi potěšilo. Tradičně skvělý je Michael Shannon v roli producenta Kima Fowleyho jakožto jediné výraznější mužské postavy. ____ The Runaways nepředstavují žádnou (r)evoluci ve svém žánru, ale pro své výše zmíněné kvality si nepochybně zaslouží pozornost. 75% (22.07.2010)

Svým způsobem důstojné pokračování vlny biografických filmů věnovaných hudebním skupinám či slavným interpretům jako třeba Elvis nebo zejména Stoneův Doors. Zde sledujeme počátky dětských hvězdiček a jejich revolty vůči tehdejší Americe. Že se z jedné kravky vyklube Joan Jett je nasnadě. Pak už jen sledujeme vzestup a pád skupiny Runaways, která v sobě spíš skrývala na svou dobu poplatný sexappeal, než nějaké výrazné hudební kvality. Přesto všechno je to právě díky osobitosti mladičké Dakoty Fanning celkem zajímavá podívaná. Zajímavou tečkou celého příběhu je také (a možná to bude krapet SPOILEROIDNÍ), že ona sláva přišla až se skladbou I Love Rock 'N Roll, která ale právě nemá se skupinou The Runaways nic společného a vlastně to ani není její skladba, jedná se o coververzi skladby skupiny The Arrows. Nebylo by možná lepší, natočit film o životě Joan Jett a cestě k jednomu hitu, s kterým si vystačila až dodnes, než jen vylíčit epizodní část s nějakou holčičí kapelkou? Přesto všechno ale film je to zdařilý. Mohu doporučit. (12.06.2012)

Pokud nejste zrovna feťák, tento snímek vám nabídne hlavně kvalitní poslechový zážitek. Takže na tohle jděte do kina nebo si to pusťte s kvalitní reprosoustavou a DTS zvukem. Pustil jsem si ho kvůli Dakotě Fanning a hudbě, a ty mi bavily. Příběh byl "přiškrcený" tím, že byl (více či méně) podle skutečnosti, takže ke konci jsem se skoro díval na hodinky. Ale i tak nelituju těch dvou hodin. ## Nejvíc mě dostalo, když Joan Jett parodovala text jedné skladby: "...All covered in blow... I dumped my poor sweetheart... for screwin' too slow." (orig."...All covered with snow. I lost my true sweetheart. From a-courtin' too slow") (23.08.2010)