Stalo se v Turíně

Trochu drama a trochu komedie, vůbec ne krimi, a možná něco z doznívajícího neorealismu. Je to takový slepenec, ale vůbec ne v negativním slova smyslu. Možná zbytečně dlouhé, ale přesto koukatelné a vypovídající docela dost o tehdejší době a probouzejících se dělnících, kteří už nechtěli jen otročit. (27.04.2011)

V poslední době jsem byl více či méně donucen vidět veliké množství filmů zabývajících se neutěšenou situací dělníků v devatenáctém století, o jejich boji s mocipány za lepší pracovní podmínky a tak dále. Potíž je v tom, že mě tato témata vůbec nic neříkají, filmy tohoto typu mě zoufale nebaví a i když je vidět, že zahraniční produkce je na tom technicky, finančně i po stránce kvality scénáře daleko lépe než její starší rudý bratr československý, je to pořád zoufale nudné a nezajímavé. (20.10.2009)

To, čím jsou v literatuře básně J. Wolkera a P. Bezruče, představuje pro mě Monicelliho snínek v kinematografii. Úplně jiný (tedy nikoliv čistý milovník, nýbrž špinavý vandrák) Mastroianni v roli hledaného profesora, jenž dokáže radikálně vyburcovat dav utlačovaných dělníků ke stávce za jejich práva, přestože její následky jsou nedozírné. Italové měli k levici vždy všeobecně kladnější vztah než my. Není tedy divu, že při srovnání Stalo se v Turíně (správně "Soudruzi!") s díly československého socialistického realismu italský snímek vyčnívá nejen s ohledem na žánr sociální balady či revolučního dramatu, ale rovněž po stránce poetické. Tam, kde české soc. realistické tituly oplývají kýčem, nudou a utopickým blábolením, drží se Stalo se v Turíně nohama pevně na zemi, navíc s nosnou dávkou lidskosti a sociálního cítění, jež jsou však skvěle míseny s černým humorem. Neskutečně zábavný a zároveň společensky závažný film. Spolu s Ejzenštejnovou Stávkou vrchol svého žánru. (09.10.2023)

Dlho som si zvykal na zarasteneho Mastroianniho /Velka Zranice, Zmylena neplati, La Notte/ - tu nemal kladnu, ale jednoznacne zapornu ulohu profesora Sinigagliu. Kazdopadne sa treba obrnit trpezlivostou, kym sa film rozjede, napokon ma 126 minut. potom uz asi v polke film chyti dych, ide tu o strajk zamestnancov versus majitelia. Znamych xichtov je tu ale pozehnane, konkretne napriklad Renato Salvatori /Ostrov V Ohni, Korist 1971, Cikan a Povidka o Policajtovi s istym Delonom/, dalej tu hraje Bernard Blier /Velky Blondyn s cernou botou, Miei Amici 1975, Jo /, Francois Perier /Policejni kolt vzor 357, Ve statnim zajmu/, a skvela Annie Girardot /Jeden Hot a druhý Cehy, Prozit si sve peklo/. Monicelli ako reziser sa ukazal, film bol platny a zaoberal sa velmi realnymi udalostami roku 1963, ale kludne by fungoval aj roku 2019 - s modernymi kulisami pochopitelne. Amarcord ma pravdu, co vsetko sa stihne vtesnat do dvoch hodin filmu, to sa vidi len zriedka : 89 % (17.09.2019)

Film skvěle propojuje tragiku s komikou a velikost ideálů s malostí poměrů. Charaktery jsou výstižně načrtnuté pomocí jen jedné nebo dvou scén. U filmu s kolektivním hrdinou to ani jinak nejde, ale tady to režisér zvládnul na výbornou./// Perfektní minimalistický výkon Mastroianniho a sebeironická Girardotová se doplňují a jejich milostný mikropříběh bere za srdce víc, než celé sebrané spisy Rosamundy Pilcher./// Jenom ten konec příšel příliš náhle, končí sice stávka, ale jednotlivé osudy ne, což mi v tomhle případě vadí, i když chápu, že je to úmyslně, protože hrdinou jsou všichni dělníci z továrny. (18.01.2010)