Rozvod po italsku

Rozvod po italsku je dokonalou satirou života dobového sicilského maloměsta. Film je postaven krom vtipu na výborném herectví Marcello Mastroianniho a půvabu Stefanie Sandrelli. I vedlejší postavičky skvěle zapadají do děje a dotváří celkovou atmosféru italského maloměšťáctví. Vyskytuje se zde celá řada vtipných scén a kuriózních situací, z nichž mnohé film charakterizují a činí ho jedinečným. Patří sem z dnešního hlediska absurdní plánování vraždy manželky, jehož součástí je hledání nápadníků, sledování, příprava obhajoby atd. Vše je podáno s ohromným vtipem a komentováno vnitřními monology hlavního hrdiny. Velmi povedená je i scéna, kdy místní starousedlíci vyráží do kina na Felliniho film Sladký život se slovy „Slyšeli jste o tom? Jsou to orgie jako za Tiberia. To musíme vidět.“ Divák se zkrátka nemůže nudit. 87% (26.10.2010)

Klasické dílo italského již vyzrálého italského neorealismu v černobílé, jež mu sluší. Ve své době byl příběh podnikavého polomafiánského šlechtice protestem proti tomu, že italské zákony nepřipouštěly rozvod, ale současně také svědectvím o stavu pokrytecké prudérní morálky na největším ostrově Středozemního moře. Maloměsto Agrigento (jak říká ichvypravěč Mastroianni, 18 000 obyvatel, z toho 4 000 analfabetů), se od francouzských Zvonokos či českého Kocourkova neliší ničím, snad jen dobou děje a místním vševědoucím mafiánským kmotrem. Zachycení atmosféry kolem uvedení proslulého Felliniho SLADKÉHO ŽIVOTA v místním kině je jen dalším bazálním kamínkem této pomyslné mozaiky malosti a zapšklé provinciality. Mastroianni tu skvěle splývá se svou rolí lehce znuděného rentiérského kavalíra v nejlepších letech; úspěch filmu by bez něj byl nepředstavitelný. Unylá výrazně italská krása Stefanie Sandrelli i rozkypělý květnatý patos Pietra Tordiho jsou dalšími hrozinkami na dortě tohoto dnes již klasického díla. Díla smíchu, který co chvíli tuhne do vážného výrazu hluboce zamyšlené divákovy tváře. (18.04.2010)

Úžasná komedie, která mě naplno dostala i napodruhé. Největší zásluhu na tom má samozřejmě Marcello Mastroianni, který je zde zcela neodolatelný, a hodně jsem se u toho nasmál hlavně díky němu, jeho komediální talent byl prostě nezměrný. Film má pro mě kouzlo i v té černobílé kameře (o 3 roky mladší Manželství po italsku už bylo natočeno na barevný film a podle mě už to není ono) a ve vystižení své doby, která už nenávratně patří minulosti, což mi je někdy trochu líto. Dnes už ten film asi nemusí oslovit každého - jistá část lidí má kupříkladu z mně neznámého důvodu problém s mluvenou italštinou - ale osobně ho považuji za nestárnoucí klasiku, která s lety zraje jako víno a neztrácí nic na své výjimečné zábavnosti. O kvalitách tohoto filmu také velmi dobře ve svém komentáři píše Sportovec. (18.11.2019)

Laskavá komedie o Sicílii a pro Sicílii. Nese se v duchu jemného parodování sladkých románků o lásce překonávající nesnáze - ta překážka zde je skvěle dabovaná Jaroslavou Adamovou a na její smích jen tak nezapomenete. I Václav Voska je neodolatelný v těle MM, nehledě na to, že celý film je přesně vybalancovaný mezi láskyplným pohledem na sicilskou komunitu a satirou na ni. (19.02.2010)

Moc veselá komedie o vášnivě zamilovaném Italovi, který se ze všech sil snaží efektivně a pokud možno - co s nejmenší bolestí - zbavit své manželky. Kalkuluje, uvažuje, počítá. Vnitřní monolog vykresluje jeho postavu dokonale. Marcello Mastroianni se mi ve své roli lišáckého barona, co ví co dělá velice líbil. Zkrátka "Fefe" neměl chybu. (23.12.2009)