Wallander

Kurt Wallander je ten nejlidštější a nejzainteresovanější detektiv, jakého kdy svět filmu a televize poznal. Wallander si každý případ bere velice osobně a je odhodlán jej vyřešit za každou cenu. Ještě nikdy tedy nebyla kriminální linka tak úzce spjata s postavou detektiva a pro seriál jde o věc přímo stěžejní. Znamenitý a své roli naprosto odevzdaný Kenneth Branagh představuje zvláštní typ detektiva, zatěžkaného mnoha zdrcujícími emocemi a dilematy. V průběhu jednotlivých dílů prochází až jakýmsi vnitřním rozkladem (jasně, ne zrovna originální označení, ale ono to zkrátka sedí) a mnoha pády, při kterých se neustále přesvědčuje o tom, že nejvíc z jeho osobního života zůstalo právě v jeho práci. Stejně intenzivní pochvalu si však zaslouží i zbytek – skvělé scénáře s opravdu pečlivým vystavěním kriminálních případů, režii, kameru, hudbu, herecké osazenstvo… Plného hodnocení bohužel Wallander nedosáhl kvůli snížené kvalitě vybraných „béčkových“ dílů (byť epizoda Firewall se vlastně v rámci žánru konspiračního thrilleru nemá za co stydět a postava Wallandera se v ní posouvá dál; The Dogs of Riga bohužel nevytěžilo z vytrhnutí Wallandera z jeho běžného prostředí vůbec nic, vývoj postavy zde nemile ustrnul a coby žánrová zábava je epizoda rovněž slabá) a občasné nevyváženosti tempa devadesátiminutové stopáže. (04.08.2012)

Hodnotím po první sezóně, tedy třech dílech... a tady by možná nebylo na škodu to vzít postupně. První díl je skvělý, tak na 90%, Wallander je postava silná a dobře zahraná, celé to funguje jako detektivka i psychologický thriller. V druhém díle už je vidět silný posun hlavní postavy - někdo to nazývá vnitřním rozkladem, já že se z něj stává socka. 70%. V třetím díle už nefunguje vůbec nic. Hlavní postava není detektiv, ale zombík bez ničeho, policie není policie, ale jen banda kecálků, o detektivce se nedá ani mluvit. Ano, mohl to být účel, ale že by platilo "účel světí prostředky"? Kvůli vývoji (a mě nelibému) hlavní postavy zničit celé schéma, porušit všechny pravidla policejní práce a stejně skončit dobře... nechci, děkuji. 30%. Celkem tedy tři hvězdičky. Změna po druhé sezóně... Ne a ne a ne. Tohle prostě nefunguje. Pomalé tempo, nefungující postavy (krom vždy jednoho naoko dobrého postoje hlavní postavy) a bohužel pokračování těch odporností z třetího dílu první sezóny. Asi jsem viděl jiný seriál než ostatní. (05.08.2011)

Detektivní seriál pro fajnšmekry. Vymakaný, vyhraný a vypiplaný po všech stránkách. Kenneth Branagh svou úlohu lidsky rozháraného policejního komisaře spíše žije než hraje. K tomu tolik nádherných záběrů na krajinu, až máte pocit, že je Švédsko nejkrásnější zemí na světě S nimi skvěle ladí působivá hudební složka. Co se týká samotných kriminálních případů, ty mají ve většině dílů zajímavé a přtom uvěřitelné záplety i rozuzlení. V každé řadě by se našla jedna epizoda, která mi sedla trochu méně, ale i ty hodnotím jako velmi dobré. (03.01.2013)

Preceňované. Branagh je skvelý, takisto postava, ktorú hrá a od veci nie je ani pochmúrna severská atmosféra, ale po stránke akcie je v porovnaní s tým aj Komisár Rex Skala 2. To by ale nevadilo. Vadí, že scenáre sú, česť výnimkám, veľmi slabé až podpriemerné, predvídateľné a miestami výslovne hlúpe. Prvá séria povedzme 70% s prižmúrenými očami, ale v druhej a tretej to šlo výýýýrazne dole (40%?) a poslednú sériu zachránilo snáď len tragické a smutné (hoci logické a desivo nevyhnutné) Wallanderovo "dedičstvo". (19.11.2016)

Kdybych chtěla bejt jó protivná, podotkla bych něco v tom smyslu, že tihle utahaní, vyhořelí kriminalisté mi přijdou podobní jeden druhému jako vejce vejci a rozdíly mezi vejci jsou schopné vnímat tak možná slepice, zatímco Faidra neztrácí podobnými podružnostmi čas. Jelikož po třech probdělých nocích s miminem s klubajícími se zuby nějak nemám sílu už ani být protivná, ocituju jen slova klasikova, že vyprávět o tragických věcech tragicky je jako jíst škvarky zalité rozpuštěným sádlem a přikusovat k tomu máslo a že kdyby se na olympiádě soutěžilo ve zdeptanosti, Švédsko by se dík Kurtu Wallanderovi topilo ve zlatě. Ani nevím, jestli jsem měla větší chuť toho chlapa vzít kolem ramen, objednat mu pivo a pak mu v nějaké přilehlé místnosti vyšukat mozek z hlavy, nebo s ním pořádně zatřást a sdělit mu, že člověk v jeho stavu nemá u policie co dělat. Jelikož Branagh pořád stojí za nějaké to zmuchlané prostěradlo mezi honem na lišku a odpoledním čajem, asi by to vyhrála první možnost, ale dost těsně. Nějak mi tihle detektivové s vyhaslým pohledem a permanentním strništěm přijdou jak beznadějný klišé a snaha chmurnit za každou cenu krapet laciná. Podobně jako Marigold jsem si vzpomněla na Larssonovo Milénium s tím rozdílem, že nehorázně přeceněná mi přijdou obě díla. No nic, pochmurně se zvednu ze své pochmurné židle v pochmurném domě v pochmurném severním kraji a půjdu zkontrolovat své nepochybně pochmurně se tvářící mládě, abych mu chmurně pomazala dásně mastičkou a zachmuřeně ho utěšovala "neřvi, trubko, bude hůř," ale ještě předtím dodám něco jen tak bokem pro ty, kteří se ohánějí sebevražednou depkou severských zemí. Depresemi trpí daleko víc Američanů a Kanaďanů než Skándinávců a co se sebevražedného skóre a duševního zdraví celkově týče, je na tom Švédsko nejen líp než země bývalého sovětského bloku, Čína nebo Japonsko, ale taky než ČR, Švýcarsko nebo Francie, ale vsadím se, že o galské pochmurnosti jste nikdo v životě neslyšel, n' est pas? Ať žije stádnost a stereotyp. Že si tady většina lidí honí triko žvásty o věcech, o kterých nemá ponětí, na to jsem dávno zvyklá, ale dělat to i v takovém tématu, to je příliš velký cynismus i na mě. (19.03.2012)