Wallander

Mám rada postavu Wallandera, jeho smutné oči a vervu, s akou ide do prípadov. Čo diel, to nový prípad a viac vrások. Ostatné postavy sú v celom seriálovom kontexte vlastne nepodstatné. Ide o jedného "hrdinu" a jeho vnútorný svet. Preto aj krimi prípadom odpúšťam občasnú nelogickosť či náhodilosť. Podstatný je príjemný efekt, aký na mňa z toho celého dolieha. Určite vďaka geniálnej kamere, nádherným obrázkom a priam umeleckým záberom. Kamera dáva celému seriálu extra efektnosť, hudba správnu dávku melanchólie a kvalita celého seriálu lavíruje na vyváženosti prvkov - psychológia postavy, zaujímavosť prípadu a zápletka. Niečo sa vydarí viac, niečo menej. Je veľká škoda, že celková kvalita ide každým dielom nižšie. (02.10.2012)

Mám za sebou první řadu a na rozdíl od některých tedy nemám dojem, že bych viděla revoluční kriminálku. Má to atmosféru švédského maloměsta, takže spíš než britskou ponurost si představte chladnou melancholii. Na nějakých výstředních postavách to taky nestaví. Postava Wallandera je asi můj největší problém. Branagh je velmi dobrý, ale Kurt je prostě nudný patron, který se neustále tváří, jako by mu někdo sebral oblíbenou hračku. Navíc si v jednom kuse otvírá hubu na Magnuse, který se mu jen snaží pomoct. Z případů mě dostal hlavně ten třetí, který skvěle pracuje s emocemi. (12.08.2012)

Preceňované. Branagh je skvelý, takisto postava, ktorú hrá a od veci nie je ani pochmúrna severská atmosféra, ale po stránke akcie je v porovnaní s tým aj Komisár Rex Skala 2. To by ale nevadilo. Vadí, že scenáre sú, česť výnimkám, veľmi slabé až podpriemerné, predvídateľné a miestami výslovne hlúpe. Prvá séria povedzme 70% s prižmúrenými očami, ale v druhej a tretej to šlo výýýýrazne dole (40%?) a poslednú sériu zachránilo snáď len tragické a smutné (hoci logické a desivo nevyhnutné) Wallanderovo "dedičstvo". (19.11.2016)

Kdybych chtěla bejt jó protivná, podotkla bych něco v tom smyslu, že tihle utahaní, vyhořelí kriminalisté mi přijdou podobní jeden druhému jako vejce vejci a rozdíly mezi vejci jsou schopné vnímat tak možná slepice, zatímco Faidra neztrácí podobnými podružnostmi čas. Jelikož po třech probdělých nocích s miminem s klubajícími se zuby nějak nemám sílu už ani být protivná, ocituju jen slova klasikova, že vyprávět o tragických věcech tragicky je jako jíst škvarky zalité rozpuštěným sádlem a přikusovat k tomu máslo a že kdyby se na olympiádě soutěžilo ve zdeptanosti, Švédsko by se dík Kurtu Wallanderovi topilo ve zlatě. Ani nevím, jestli jsem měla větší chuť toho chlapa vzít kolem ramen, objednat mu pivo a pak mu v nějaké přilehlé místnosti vyšukat mozek z hlavy, nebo s ním pořádně zatřást a sdělit mu, že člověk v jeho stavu nemá u policie co dělat. Jelikož Branagh pořád stojí za nějaké to zmuchlané prostěradlo mezi honem na lišku a odpoledním čajem, asi by to vyhrála první možnost, ale dost těsně. Nějak mi tihle detektivové s vyhaslým pohledem a permanentním strništěm přijdou jak beznadějný klišé a snaha chmurnit za každou cenu krapet laciná. Podobně jako Marigold jsem si vzpomněla na Larssonovo Milénium s tím rozdílem, že nehorázně přeceněná mi přijdou obě díla. No nic, pochmurně se zvednu ze své pochmurné židle v pochmurném domě v pochmurném severním kraji a půjdu zkontrolovat své nepochybně pochmurně se tvářící mládě, abych mu chmurně pomazala dásně mastičkou a zachmuřeně ho utěšovala "neřvi, trubko, bude hůř," ale ještě předtím dodám něco jen tak bokem pro ty, kteří se ohánějí sebevražednou depkou severských zemí. Depresemi trpí daleko víc Američanů a Kanaďanů než Skándinávců a co se sebevražedného skóre a duševního zdraví celkově týče, je na tom Švédsko nejen líp než země bývalého sovětského bloku, Čína nebo Japonsko, ale taky než ČR, Švýcarsko nebo Francie, ale vsadím se, že o galské pochmurnosti jste nikdo v životě neslyšel, n' est pas? Ať žije stádnost a stereotyp. Že si tady většina lidí honí triko žvásty o věcech, o kterých nemá ponětí, na to jsem dávno zvyklá, ale dělat to i v takovém tématu, to je příliš velký cynismus i na mě. (19.03.2012)

Tak jakpak to zhodnotit. Jako detektivka je to chaotické, dost často výrazně úřaduje náhoda. Detektiv občas o stopy doslova zakopává, nebo mu obrazně řečeno padají z nebe, což s postupujícími díly docela irituje. Navíc jakmile si zvyknete, že v seriálu vždy i zdánlivě nesouvisející případy nakonec vedou k jednomu cíli, začne to být nuda. Dále detektiv téměř v každém díle dokazuje, že je v podstatě kretén, který by u policie tak maximálně obouval auta za špatné parkování (esencí jeho debility je rižský díl). Má ale štěstí, že v Ystadu je zřejmě podmínkou pro přijetí ke kriminálce co nejnižší IQ. Jeho kolegové jsou proto ještě větší hovada než on, pročež dokud jim neřekne jak, tak svojí práci dělají hůř, než slovutný putimský vachmajstr ze Švejka (viz "orgánová" epizoda). Lepší vyšetřovací práce už je k vidění i ve starých dobrých akčních Profesionálech. Inu, jako detektivka tedy naprd. A nyní blíže k samotné postavě Kurta Wallandera. No, v podstatě se všude jen tak nepříliš invenčně producíruje, kouká unaveně do krajiny, nechá si trpně nadávat od pozůstalých, rodiny, občas i kolegů. Je ubrečenou, vyčerpanou, neoholenou troskou zničenou svou prací, na vyšetřovatele vražd absolutně se nehodící. Sám Osud mu hází pod nohy jeden klacek za druhým. Dobrý ne? Jo, bylo by. Jenže byť autoři evidentně strašně moc moc chtěli, tak tu Kurtovu depku, bolest a posedlost do seriálu nedostali. Taky jak by mohli, když do každého dílu (zejména konce bývají perly) fláknou tolik laciného patosu a ještě lacinějších klišé rekvizit - umírající postřelený expolda z posledních sil mačkající spoušť ("Jsem zpátky?" "Jo, jsi zpátky"), dopadená vražedkyně zastřelivší se Kurtovi v náručí... no chce to holt velké balení papírových kapesníčků na každý díl. Nebo jeden hodně velký a bytelný pytlík. Zkrátka byl-li záměr autorů předvést nám v Kurtovi švédského Gregoryho House - kriminalistu, tak se jim to silně nepovedlo, neb výsledek je ohromná, nefungující a strašně málo uvěřitelná křeč. Tak, a pokud někdo dočetl až sem, tak mu zřejmě vrtá hlavou, proč jsem se tedy vlastně díval na celý seriál. Mno, kromě skvělého Kennetha Branagha, který i z tak mizerně napsané postavy vytřískává více, než bych považoval za myslitelné maximum, to zřejmě bude syndrom slaného preclíku v čokoládě - člověk sice nadává, jakej je to humus, ale nakonec to stejně sežere, protože mu to nějakým podivně zvrhlým způsobem chutná. Já jsem to fakt dokoukal!! P.S.: Ale hořící labutě byly fajn. P.P.S.: A abych jen nenadával, soundtrack je vynikající. (07.12.2013)