Jasná hvězda

O hvězdičku méně, kvůli mé nesnášenlivosti vůči trapnému a stále se opakujícímu romantismu! Úžasná scéna a kostými to vyzdvihli do neuvěřitelných výšin, až mě to potěšilo. Herci byli průměrní, ale měli tak velkou dávku romantismu, že už mi to taky nevadilo. Plný růžových pocitů a kvalitního romnťáku. XV. Seminář britského filmu / John Lennon Uherské Hradiště (05.12.2010)

I když je Fanny Brawneová (Abbie Cornish) veskrze praktická mladá dívka (její největší zálibou je vyšívání volánových límců), z nějakého důvodu ji učaruje muž vskutku nepraktický - mladý básník John Keats (Ben Whishaw). Ač Fanny poezii nerozumí ani co by se za nehet vešlo, díky svému milému začne více číst a do tajů poezie začne pronikat. Jenže mladé lásce se stále staví něco do cesty - ať už Keatsův blízký přítel, pan Brown (Paul Schneider), nebo Keatsova nemoc ... Z první hodiny filmu jsem byl docela nadšenej, výborné prostředí (Anglie, počátek devatenáctého století), výborné kostýmy (nominace na Oskara) a docela zajímavě rozehraná zápletka. Jenže pak se děj jakoby zastavil a druhá hodinka filmu mi přišla nekonečná (a vcelku o ničem) - Fanny stále řeší své pocity, Keats pochrmlává a pan Brown je pořád stejně otravnej. Takže s hodnocením zůstávám někde na půl cesty - ani špatný, ale ani nikterak úžasný film ... (19.04.2010)

Film plný rýmování a básní chytajících nutně za srdce a hladících duši kulturně založeného člověka. Pokládám se za docela kulturně založeného člena naší společnosti, ale tento snímek se mi nezdál. Pominu fakt, že mi vůbec nezapadá do souvislostí posedlost Fanny módou již v tehdejší době, podobně jako mi nejde na mysl neutuchající nuda, která čiší snad z každé scény(krom scén kdy citují básně). Nikdy jsem si nemyslela, že to řeknu, ale Abbie Cornish mi jako jasná hvězda moc neseděla a Ben Whishaw je zase jediným důvodem proč jsem film přečkala vcelku bez újmy a s menším pobouřením. Pár rýmů na konec celkem skeptického komentáře: "Ničeho jsem neulpíval, ničeho jsem nemiloval, ničeho neviděl necítil, jen krásný sen si snil! Ach, proti lásce, nebi jsem byl troufalý, proti živlům i duším smrtelným k sobě spoutaným." a další "Jen vešla dovnitř, svíčka zhasla hned, v měsíčním svitu dým se ztratil lehce, zavřela dveře. Slyší duchů let, přízraky tuší na blízku i v dálce." (25.02.2013)

Chtěl jsem tam všechnu tu lásku a oddanost vidět a především cítit, ale pocitu z filmu těžko poručím. Roztahanost a nedějovost první hodiny mě natolik uondala a paralyzovala, že jsem všechny ty emoční zvraty druhé části filmu vnímal už jen přes filtr nudy a nebyl tak schopný cítit to, co jsem cítit vlastně chtěl. Vím, co jsem měl prožít, ale za boha to nešlo. 5/10 (28.08.2017)

Uhranutá Silou psa jsem si vzápětí pustila Bright Star, ale zatímco tenhle film má prožívání emocí přímo za téma, paradoxně ani zdaleka tak silné a opojné prožívání jako Síla psa nezprostředkuje. Představuji si, jaké divy by s tím dokázala kamera Ari Wegner, ale i tak filmu škodí zdlouhavá repetitivnost schůzek a stále stejně plytký a zaujatý vztah mezi Fanny a Keatsem, vztah mezi básníkem a múzou, který nezraje, nevyvíjí se stejně jako Fannino porozumění poezii, takže se zdá, že ztuhli v jakési pubertální romanci držení se za ruku a naivního recitování veršů až do sociálně, ale nikoli intimně bolestivého konce, protože básník sice umřel nespravedlivě na chudobu a souchotě, ale té naivní "zamilovanosti" mezi nimi, jak ji alespoň zpodobňuje film, věru škoda nebylo. A bohužel ani Keatsových básní v tomhle ztvárnění. Opravdu, mnohem důrazněji od Jane Campion doporučuji shlédnout Sílu psa, protože to je teprve skutečná báseň. *~ (05.02.2022)