Greenberg

existenciální drama,které ovšem krom výborného Stillera,který se vážné role chopil se ctí (a sedí mu víc než jeho pitvořící komediální role),nenabízí vůbec nic a já osobně sem jím pouze proplul bez toho abych si z něj cokoliv odnesl.Snad jen zjištění,že právě Stiller,nebo Rhys Ifans jsou schopni i jiných než bláznivých,nebo ujetých postav...40% (01.04.2011)

"Mám rád starý věci. Jednou mi cvokař řekl, že mám problém s žitím v přítomnosti, takže setrvávám v minulosti, protože se cítím, jako kdyby nikdy ani nežil." Greenberg se může zdát jako běžnej romatntickej film (jak očividně mnohejm zde připadá), ale pro mě je naopak vyjímečnej. Baumbach vypráví o dvou nezajímavejch, nefilmovejch, neefektních lidech a jejich vztahu - Stiller je zahořklej, notorickej kverulant a stěžovač, potížista, cholerik, neempatickej sobec, žárlivec a člověk neschopnej praktickýho života tady a teď; a Greta je zas nádhernym příkladem opaku sexy filmový ženský s nějakym atraktivnim bonusem - je prostě normální; jako kdyby to byla naše sousedka, spolužačka... Ale mně tenhle přístup neuvěřitelně baví a fakt se mnou hejbe; opravdu neznám jiný filmy, který by se v mejch očích točily kolem tak "banálních", ale přesto pro mě aktuálních problémů. Kolem tak normálních a filmově "nezajímavejch" fóbií, strachů, záseků ("Tohle byla ta nejhorší historka, co jsem kdy slyšel. Jdu, čau.") - takže to jsou právě tyhle Baumbachovy mikrovztahový filmy, u kterejch snad poprvý v životě mám pocit, že by mluvily o opravdovskym a skutečnym životě tak, jak ho znám třeba i já. Takový množství postřehů, na který ve filmu (ale nejen tomhle) přijde řeč, to by podle mě uneslo x dalších filmů nebo námětů... Jenže Baumbach se na tom nijak neotáčí - dialog proběhne, myšlenka uplyne, hádka skončí a film, život i vztah jede dál. ("Kolikrát ještě tohle budu muset zažívat? Mě už to nebaví! V tuhle dobu bych měl bejt s rozvedenou 38 letou ženskou od dětí s nízkejma nárokama - já už tohle nechci řešit, kolikrát si tim ještě budu muset projít?") On i ona, Stiller i Gerwig, hledaj sami sebe i cestu k tomu druhýmu - nevěděj, jak na to jít, nejsou si jistý, jestli to vlastně chtěj, nikam a k nikomu nepatřej - a mě tohle jejich (ze Stillerovy strany občas až aspergerovský) sbližování se neuvěřitelně táhlo. Líbilo se mi i to (a připomnělo mi to While We Were Young), jak na konci udělal Stiller přesně ten americky filmovej průlom, kterej možná každej trochu čekal a kterýmu fandil (párty s mladejma, cool rozhodnutí jet s nima do Austrálie...) - aby si to ale zase zpátky sedlo na prdel s tim, že tohle ale on přece neni. On už neni mladej a mezi mladý nepatří, on neni bezprostřední, nechová se impulzivně, ale právě takovejhle on prostě je a jen takhle může začít bejt autentickej - i když to znamená, že o ten jeho osud se žádný scénáristi nejspíš prát nebudou. A všechno podtrhává (zase) skvělá hudba. Za mě jednoznačně mezi 4 a 5*. Hurt people hurt people. (18.04.2020)

„Hurt people hurt people.“ Greenberg je příjemný jako osina v zadku (tedy jako většina Baumbachových hrdinů). Sebestředný, posedlý kontrolou, netrpělivý, nespolečenský, s občasnými výbuchy vzteku. Teprve postupně zjišťujeme důvody a začínáme jej chápat, snad s ním dokonce empatizovat. Stejně jako vůči okolnímu světu mnohem otevřenější Florence, která se zdá být v pohodě, jenže není. Skoro nikdo není. Ani pes jménem Mahler, díky kterému se ústřední dvojice seznámí a vůči kterému jsou ve filmu všichni vnímavější a soucitnější než vůči libovolnému člověku. Prostě žádná feel good romantická komedie o chybujícím hrdinovi, který pochopí a prozře, ale ironický, nikoho neomlouvající portrét nešťastného člověka, který teskní za promarněným mládím a hledá náplň existence a spřízněnou duši, s níž by si rozuměl alespoň tak jako se svým kamarádem Ivanem (Rhys Ifans v jedné z mála normálních rolí). Komunikace je kamenem úrazu. Postavy se navzájem neposlouchají, každý myslí jen na sebe a říká si své (film končí nadějně v okamžiku, kdy se jedna z postav chystá vyslechnout jinou, byť jen ze záznamníku). Nedokážou sladit své rytmy. Na Baumbachovi oceňuji hlavně odstup, který si dokáže zachovat od protagonistů svých příběhů (zde tomu možná pomohla skutečnost, že příběh spolu s ním napsala Jennifer Jason Leigh). Netlačí nás do toho, abychom je měli rádi, nebojí se ambivalence a trapnosti. Dialogům s chytrým nenuceným humorem a mnoha mimoděk pronesenými výroky, na které myslíte ještě dlouho po zhlédnutí („nobody cares if I get up in the morning“), je podřízena režie s přesně načasovanými střihy, kompozicemi vypovídajícími o vztazích mezi hrdiny a tempem vyprávění sladěným s životním tempem postav. Noah Baumbach je výborný režisér i scenárista, jenom to v Greenbergovi – oproti víc „hip“ Frances Ha – nemá potřebu dávat okatě najevo, což je mi sympatické. 75% (07.01.2023)

Roger Greenberg je ve svý bizarnosti úchvatná postava. Ano, i on je, ač línej jak veš, věčně ve vzpomínkách na rádobyzašlouslávu, partnerky, co si ho nepamatují, a kamarády, co nikdy neměl, pevně sám sebou. Dychtí po životě, ale jistotu vidí v "teď zrovna nic". Jak na první pohled působí zoufale, tak na druhý půvabně (stejně jako Ben), jak tuší, ale neví, jak se bojí, jak si dodává odvahu a zas jí odhazuje. Přese všechno ale dává nemocnému psovi pravidelně a prefikaně prášky a nezapomene, kde má koho vyzvednout. Moje sklenka s jednouzačas bublinkama (a podiv nad tou bídou = 51%?). (06.09.2010)

V pohode stráviteľný arthouse plný awkward momentov - hoci nestabilnou postavou je tu Stiller v úlohe Greenberga, približne v polovici filmu nastavovanú atmosféru naruší neurotickým telefonátom jeho brat a to je prvý z momentov, keď sa začne medzi postavami prudko kymácať rovnováha - neurózou tu totiž trpia všetci. Baumbach vie navodiť posmutnelú dramedy atmosféru, no tuto sa mu nepodarilo vystihnúť myšlienku tak ako napríklad v Sépii a veľrybe, o čom svedčil aj koncepčne a sčasti i klimaxovo nečakane ustrihnutý koniec. Ten zachraňuje len naoko obyčajná dvojslovná posledná veta, v ktorej sa však skrýva tá nádej na katarziu mysle, po ktorej Greenberg celý čas pátral. S istou rezervou by som film prirovnal k Allenovej observation manhattanskej ére, no s úplne odlišným a riedkym humorom. (10.07.2010)