Slunečnice

Konecne jsem videl tento film a musim konstatovat, ze sledovat tento film je zazitek. De Sica je jeden z mych nejoblibenejsich evropskych reziseru, stejne tak Loren mezi hereckami. Tak prirozena vztahova chemie, jaka vyzaruje z dvojice Loren-Mastroianni je neuveritelna a je jen malo podobnych filmovych dvojic, jako tato. Krasny a dojemny pribeh o odlouceni, ktere zavinila druha svetova valka. Zvlast ocenuji i dobove zabery ze SSSR z pohledu zapadniho filmu (jak uz bylo uvedeno, prvni zahranicni nataceni na uzemi Sovetskeho svazu). Film ma spoustu krasnych a silnych momentu. Vse umocneno uzasnou hudbou Manciniho, ktera provazi temer cely snimek. Skoda jen, ze jsem film nevidel v puvodnim zneni, protoze sebelepsi dabing nemuze nahradit italsky temperament a naturel. (13.09.2014)

Na socialisticko(komunisticko)-kapitalistickou koprodukci vzniklo nevšední dílo, jež převyšuje srovnatelné hrané filmy té doby víc než patrně (NORMANDIA NĚMEN, BITVA U EL-ALAMEJNU). Tklivý příběh zmařeného partnerského vztahu, zoufalství italských vojáků pod Stalingradem, kde bojovali ne za sebe, ale proti sobě samým a své vlastní zemi, i tragédie paralelní existence, která postavila hlavní hrdinku do neřešitelné situace, v níž by v nanejvýš bolestném, delikátním srovnání vyzněla prokázaná partnerova smrt jako žádoucnější řešení, vypovídají o nesmyslnosti jakékoliv absurdní války vše. I přes takřka čtyřicetiletou propast času, jež uplynula od premiéry a natáčení filmu, zůstávají v paměti některé výrazné scény (Mastroianniho a Lorenové omeletové zhroucení uvozující svatební noc, šedivost sovětské reality šedesátých, zřejmě ještě chruščovovských let, brilantní výkon Saveljevy, zvládající stejně bravurně aristokratickou, jakoby fluidní Natašu Rostovu i usouženou sovětskou ženu-matku doby svého mládí - Saveljevě tehdy ještě nebylo ani třicet let). V každém případě se tu jedná o divácky vděčné, nadčasově klasické dílo nejen ruské a italské, ale určitě i evropské a světové kinematografie hraného filmu. A o trvalý zážitek, na který se nezapomíná. (01.03.2008)

V tomto romantickom, silne melodramatickom titule, snáď oveľa romantickejšom, než bola predsa legendárna Casablanca, sa mimochodom  talianskemu režisérovi  De Sicovi, podarilo zachytiť viac, ako povedzme 10-ročné, trvajúce obdobie, a to rovno odohrávajúce sa od úvodného, neapolského Talianska až vari i po konečný, moskovský, Sovietsky zväz, a to konkrétne s celkovou vzdušnou vzdialenosťou v podobe cca 2372.1 km, tak zrovna asi približne toľko delí táto diaľka od seba hlavné postavy: Giovannu & Antonia, nakoľko jeho najprv povolali na „východný front”. • Presne tak, nachádzame sa takmer na konci II. svetovej vojny, no rovnako tiež podotýkam, že v roku 1944, zatiaľ ešte nie je nič skončené, akoby sme si mohli trebárs myslieť. Skrátka, „človek sa zaobíde bez človeka, a preto tak ľahko obetuje človeka vo vojne,” inými slovami povedané, že protagonista, prezývaný Anto, by sa v podstate už vôbec nemusel vrátiť z ruského frontu, ak by dajme tomu udrela i tuhá, ruská zima, tak by k tomu mohol ešte okrem iného aj zamrznúť? • Talianske herecké superhviezdy - par excellence, t.j. Sophia Lorenová & Marcello Mastroianni, stelesnili túto, ústrednú, zväčša od seba oddelenú, manželskú dvojicu, nachádzajúcu sa práve na akomsi „zlomovom rozhraní”, čomu vlastne zvyčajne i priamo napomáhal vskutku sentimentálny scenár, ktorý asi miestami príliš tlačil na pílu. • I napriek určitej "afektovanosti" zo strany celkového diania, je snímka z môjho pohľadu napokon hodne stráviteľnou, ak to avšak beriem, ako celok, ktorý určite podľa mňa stojí za pozornosť, možno aj za prispenia kvalitnej hudby, sa hneď vedľa hereckých prejavov, ďalej práce kamery a samotnej výpravy, jednalo o čosi naprosto pozoruhodného, čo si rozhodne zaslúži azda nielen moje videnie. (19.08.2023)

Civilní dozvuk tragédie poslední války, která nebyla jen běsněním armád, ale rozdělovala lidi, lámala přirozený běh jejich životů a tvořila nová mezinárodní pouta a dramata. Po filmové stránce romance, těžící ze společného emocionálního jmenovatele ruské a italské školy, bohužel i po formální stránce však nabízí o poznání méně, než třeba Kalatozovovi Jeřábi táhnou. Kožich je ale kožich. De Sica a Mancini tu prokazují svou znalost řemesla bijákového spektáklu. (13.09.2014)

Krásny film. V mojich očiach osobitne. Pripomína totiž epizódu z rodinnej histórie. Brat starého tata narukoval na vojnu. Ocitol sa na fronte v Rusku. Vzápätí bol zajatý, neskôr bojoval na strane Sovietov. Po vojne ostal v ZSSR, oženil sa a postavil dom kdesi na Sibíri. Všetci si mysleli, že je mŕtvy alebo nezvestný. Ozval sa po 20 rokoch, napísal zopár listov. No Slovensko, svoju rodnú krajinu, na rozdiel od hlavného hrdinu Slnečnice, nikdy po vojne nenavštívil. Možno preto aby sa vyhol podobne nervy drásajúcej scéne rozlúčky na vlakovom nástupišti. Skvelý, jemne melancholický príbeh úprimne žitého manželstva rozvráteného vojnou. (16.09.2014)