Velká žranice

Podľa mňa by si mal tento film človek pozrieť po štyridsiatke. A potom o ňom podebatovať v útulnom podniku, ktorý dôverne pozná (ale lezie mu už tak trochu na nervy) v spoločnosti starých známych (ale rokmi jednotvárnych a opakujúcich sa) pri poháriku dobrého suchého vínka (zase tá kyslá gebuzina) a nejakej dobrej papanice (zo všetkého mi je zle). No a potom sa vrátiť domov k manželke, prípadne milenke a s humorom o tom pokecať (a vzápätí sa z ničotnosti pogrcať). A pod rúškom noci vyrabovať chladničku. Ale niééé ako v tom hnusnom filme. Len tak jemne, decentne. Graciózne. (15.05.2013)

Na mne tohle působilo hlavně jako hodně zvrácená komedie. ždyť ten film obsahuje tolik komických situací! Je to na svoji dobu hodně odvážné. Ale zas tak zvrácené a nechutné, jak jsem čekal to není... Film je spíš docela uhlazený, postavy se k sobě většinou chovají slušně a vytříbeně a i ty největší prasárny přecházejí s nadhledem. Jsme přece lidi ne? A každý máme své potřeby. Ať už je to potřeba jíst a vyprazdňovat se, tak potřeba přátelství a lásky. A o tomhle je podle mne tento film. Na pozadí zvýrazněných lidských potřeb nám předkládá obraz lidství ve své čisté a prosté nahotě. Výborná jsou jednotlivá úmrtí a herecké výkony hlavních čtyř postav. Trochu ale v hodnocení nadsazuji, protože stopáž je přepálená a je to dost často nuda. Každopádně zajímavé ... (30.04.2011)

Velká žranice patří mezi mé oblíbené francozské filmy. Jedná se o film, který v polovině sedmdesátých let šokoval svým obsahem a otevřností. Marco Ferreri vyprávý příběh o čtveřici mužů, kteří nepřestanou ve žranici dokud nezemřou. Film si mě získal svými neturalistickými scénami a nadčasovou metaforou. (29.04.2006)

V životě většiny intelektuálů nastane chvíle, kdy začnou rozjímat o stavu světa, a to je velmi riziková záležitost. V drtivé většině případů totiž dochází k závěru, že svět kolem je zkažený, plný nespravedlnosti, strádání a vykořisťování, a pokud se s ním něco rázně neudělá, neodvratně spěje k bolestnému zániku. Pokud má svět štěstí, zůstane u proklamací a varování, vznikne kupříkladu eko-aktivistická esej nebo filmová agitka nemilosrdně tepající zlořády světa. Většina intelektuálů naštěstí patří mezi plané teoretiky, ale tu a tam má svět smůlu a intelektuál přejde od slov k činům. Marco Ferreri naštěstí není Lenin a zůstává u velmi povrchní kritiky konzumu. Jsou témata, která je populární tepat v mladém věku, některá se lépe kritizují ve věku kmetském (např. sexuální nevázanost). Na odporu proti konzumní společnosti se ale vzácně shodnou všichni - mladí, staří, malí i velcí. Vždycky mě dojímá, jak mnou intelektuál opovrhuje za mé auto, byt a čtyři jídla denně a dává mi za příklad nomáda kdesi v Sahelu, který jí s bídou jednou denně a je prý šťastnější než já. Tak nevím, jestli by ten nomád s chutí nekonzumoval, až by brečel, kdyby měl co. Je s podivem, že kdykoliv měla chudá společnost možnost ekonomického vzestupu, s radostí se vzdávala štěstí a místo toho si pořizovala ledničky, auta nebo motorky a s nadšením napodobovala životní styl té nešťastné západní civilizace. Těm vznešeným kritikům konzumu ledascos uniká - konzumní společnost je z povahy věci méně radikální, bojechtivá i nemocná. Ostatně komunismus nezničily zbraně a intriky západních imperialistů, ale dlouhodobá konzumace nekonzumovatelných výrobků, když za plotem sousedi konzumovali o sto šest. Marco Ferreri se pokusil natočit satiru na konzumní společnost prostřednictvím čtyř přátel, kteří se rozhodnou ujít k smrti. Co je k tomu motivuje, mi režisér nesdělil, asi už nezvládali to zhnusení nad tím, jak si ten svět kolem tak hnusně konzumuje. Režisér oslovil čtyři velké herecké osobnosti své éry. Filmové hvězdy sice málokdy žijí příkladně skromným a ekologicky nezávadným životním stylem, zlé jazyky dokonce tvrdí, že mnohem víc se jich na natáčení dopravuje letecky než na kole či pěšky, příležitost zahrát si v protikonzumním a protiburžoazním filmu ale obvykle neodolají a do svých rolí vkládají maximum energie a přesvědčivosti. Ve své době vyvolala Velká žranice vzrušené - jak jinak než vysoce intelektuální - debaty a byla považována za krajně kontroverzní film, který přiváděl k zuřivosti někdejší moralisty a prudérní svatoušky. S odstupem času považuju Ferreriho snímek za poněkud povrchní a pozérský. Nesděluje mi vlastně víc než proslulá stolovací scéna z Monty Pythonova Smyslu života. Pythonům ovšem k dosažení téhož závěru - tedy že přejídání škodí zdraví - stačily necelé dvě minuty a zábava to, ať se na mě Ferreri nezlobí, byla o poznání větší. Celkový dojem: 45 %. (26.09.2014)

K většímu splynutí s touto oslavou obžerství doporučuju tak dva dny před koukáním na tento film nic nejíst a jsem si jistej, že v průběhu filmu pak sežerete klidně i vlastní barák včetně komína. Já sice žral, ale i tak jsem v průběhu filmu počal mít různé choutky. Nakonec jsem neodolal a šel jsem do lednice uzmout mnou vlastnoručně vyrobený pomerančový puding ve whisce, jenže ouha, přijdu se žrádlem k TV a vidím a hlavně slyším, jak tam ten jeden ten žrout nehorázně prdí, byla to tak vyživná dodávka plynu, že jsem šel puding znechuceně vrátit do lednice. Vrátím se a ten blázen pořád ještě prděl, dokonce u něj stál nějaký tlustý polonahý kříženec ženský a jožina z bážin, který mu masíroval bříško, aby jeho plynové dodávky nabraly na ještě větší síle, to na mě fakt udělalo velký dojem, tak velký dojem, že zbytek filmu jsem dokoukal při otevřeným oknu. (29.01.2009)