Velká žranice

Ve stínu velké žranice byly Lukulské hody pouhou nádražní kantýnou osmé cenové skupiny těsně před zavíračkou. Co zprvu začínalo v podstatě jako komedie, změnilo se po něuvěřitelně bizarních eskapádách a zvrhlostech, v tragicky neodvratnou smrt užrání se k smrti. Od druhé poloviny filmu už jde v podstatě jen o hořkost a programovou sebedestrukci, až mi z toho přestalo být dobře. Co však je třeba ocenit, je koncentrace takových hereckých veličin jako Noiret, Tognazzi, Mastroiani a Piccoli a jejich přesvědčivé herecké výkony. (17.10.2010)

Viděl jsem aktuálně dva filmy Marca Ferrariho, tento a SÉMĚ ČLOVĚKA a napadlo mě, jak hodně se jim třeba nechal ovlivnit Ruben Östlund při psaní TROJÚHELNÍKU SMUTKU. Trojúhelník sleduje následky pozdního kapitalismu v odrazu opulentního obžerství (i v grafickém detailu) a následně svoje protagonisty uvrhne do stavu prvobytně pospolné společnosti, což je vpodstatě tématická kombinace VELKÉ ŽRANICE i SÉMĚ ČLOVĚKA. Tím nijak neviním Östlunda z plagiátorství (byť se v obou filmech velmi výrazně zvrací a odpadní systémy dějiště se značně přeplnění), jen nahlas fantazíruju. __ Co se ŽRANICE týče, ve své době udájně silně dekadentní a pro publikum šokující. To už dnes těžko může platit, minimálně pro trochu “zkušené” diváky. Co zbylo je film s uhrančivou atmosférou staré vily, ve které se skupina lehce až silně deprimovaných mužů ve středním věku poddá nepsanému paktu labužnicky se ujíst až k smrti. Žranice je plná hodně oddaných hereckých výkonů (nejen ústřední čtveřice), u kterých není pochyb, že do toho filmu šli s absolutní důvěrou ve Ferrariho tvůrčí myšlenky. __ Nejsem sice příznivcem tzv. fekálního humoru, ale jedině ve Žranici jsem tento žánr viděl režijně tak dokonale zachycen, v situacích, které jsou až absurdně nečekané a vždy trvají přesně o těch pár vteřin déle, že jsem to musel oslavit dlouhým překvapeným smíchem. (28.05.2024)

Geniální film o neuvěřitelném setkání, které končí strašlivou smrtí....Těžká kritika společnosti se tu odráží spolu se zbídačelou myslí mnohých jejích jedinců..Mimochodem, sešli se zde největší herecké individuality tehdejší Itálie a možná, největší hvězdy současnosti stále ještě nikým nepřekonány.!! (20.07.2008)

99% - Marcello Mastroianni, Michel Piccoli, Ugo Tognazi a Philippe Noiret se rozhodnou užrat se k smrti. Společnicí je na cestě je jim Andrea Fereol. Kolem domu, kde se děj odehrává se houfují psi a zlověstně vyjí. La Grande Bouffe je velmi přímočarý film, který ale lze vnímat i jako originální kritiku společnosti, i jako gastronomické porno, a též jako morbidní úlet s veselými narážkami na Poslední tango v Paříži… Záleží na tom, jakou máte chuť, a kolik toho jste schopni (a ochotni) strávit. Dobrou chuť! (05.12.2006)

Klasická klubovka. Určena zřejmě jen pro velmi úzký okruh (věčně hladových) kinofilů a filmových kritiků. Opulentní filmařský počin vznikl zdokumentováním jedné hromadné asistované sebevraždy. Řekl bych přímo kurevsky asistované (omluva za výraz, ale kdo film viděl, ten ví). Sebevraždy, která je úspěšně (a to i filmařsky) dotažena do zdárného konce... A souhlas s tím, co napsal POMO: Film je jediným svého druhu. Já jen dodávám: zaplaťpánbů.  Pár dobrůtek je zde. (17.01.2013)