Režie:
Antonín MoskalykScénář:
Alexandr KlimentKamera:
Jiří ŠámalHudba:
Luboš FišerVOD (1)
Obsahy(1)
Televizní film autora Alexandra Klimenta a režiséra Antonína Moskalyka z roku 1969 zachycuje dva hrdiny, kteří neplýtvají slovy. Je výpovědí o společné cestě dvou lidí a o jejím tušeném konci. Dva staří lidé (Jarmila Kurandová a Ladislav Pešek) se potkávají ve vlaku. Namlouvají jeden druhému, že jedou k příbuzným, ale ve skutečnosti si nechtějí přiznat konečnost jejich cesty. Ukáže se, že si nalhávali, že nemají nikoho, kdo by o ně měl zájem, že jedou do domova pro přestárlé. Ještě poslední noc chtějí strávit „na svobodě"… (Česká televize)
(více)Recenze (44)
Klameš, klamem, klameme. V rozpuku mladosti, zveličujúc svoje prvotné úspechy na poli práce i lásky. V strednom veku, ubezpečujúc sa, že cesta ktorú si človek zvolil, je tá najlepšia možná. No a v starobe sa životná púť vyhodnocuje pod optimizujúcim pláštikom šťastne prežitého života, s podporou rodiny, a pekným výhľadom dožitia. I keď sa v skutočnosti rúti osamelo do odľudštených zariadení pre seniorov. Nazvaným pokrytecky "domovy". V záverečnej fáze sa stretáva vo vlaku jedna takáto dvojica. Bilancuje, nahovára si. Po trpkom odhalení skutočnosti zbilancuje zostávajúci majetok. Zváži alternatívu k útrpnému umieraniu v starobinci. No zdá sa, že tu už ani zlatý dukát nepomôže. ()
"Mooc se lidi snažej, moc, aby zabíjení bylo hladký a rychlý..dneska už stačí jenom mačkat knoflíky, jako ve výtahu..ale já nemám nikdy dobrej pocit, když jedu ve výtahu. Co kdyby se to najednou utrhlo..." Poněkud smutné drama, které je ale postaveno na citlivém základě a vlastně i romantickém příběhu. "Hlavně, že jsme se zas našli!" ()
Nejsmutnější a nejbezvýchodnější film o staří, který jsem měl čest zhlédnout. Alexander Kliment napsal dechberoucí scénář, který každým slovem vytváří působivou síť probouzené nostalgie, nemilosrdně ubíhajícího času, naděje podávající si ruku s beznadějí a vzletných představ uzemňovaných krutou realitou. Antonín Moskalyk jej plně podpořil střídmou režií, která nabízí maximální prostor pro (životní?) herecké výkony Jarmily Kurandové a Ladislava Peška, z nichž jednoduše nelze spustit oči plnící se téměř od samého počátku hořkými i vřelými slzami. A samozřejmě vše završil Lubomír Fišer svoji hudbou, která vždy i navzdory své nenápadnosti dopomůže emocím k maximálnímu vzepjetí. Unikátní dílo, které na ploše jedné hodiny dokáže odrazit celý život, lidský úděl v dějinách připomínajících zblázněný barometr i zvláštní magnetismus české krajiny, si zaslouží absolutorium a orůzračnou silou zážitku bych jej osobně přirovnal k úžasné Romanci pro křídlovku. ()
Křehký komorní a lyrický příběh o setkání dvojice starých lidí, kteří mají společnou cestu do starobince. Představitelé osamělých lidí na konci své životní etapy mistrně lidsky a dojemně zahráli Ladislav Pešek a Jarmila Kurandová, kterou si režisér Moskalyk o pár let později obsadil do svého televizního filmu Babička, kde paní Kurandová opět předvedla bezchybný lidský úděl. Televizní inscenace Barometr je vrcholem inscenační tvorby na konci šedesátých let minulého století. Luboš Fišer k filmu složil opět kouzelnou hudbu a zejména scéna, kdy se Klára Štěpánová (Jarmila Kurandová) dívá skrze plot na dvůr do starobince, kde se nachází spousta starých lidí a jen koukají a čekají, je zcela odzbrojující. Působivý, velice lidský film v citlivé režii Antonína Moskalyka. ()
V průzračně čistém příběhu Alexandra Klimenta dokáží oba hlavní představitelé zaujmout svým hereckým umem. “Lidsky“ podaný příběh o vyrovnávání se se stářím je “prakticky“ bezchybně zfilmovaný. Intermezzo, které si dovolil Moskalyk při snímání Kláry Štěpánové (Jarmily Kurandové) při příchodu k domovu důchodců, je mistrovské. Zakomponování vánočních symbolů "při poslední večeři na svobodě" je dojemné (uzenáč, dělení jablka). Zaujme role Jany Hlaváčové (a podoba s její dcerou). Krásně si to Emanuel Navrátil (Ladislav Pešek) s Klárou Štěpánovou povídali. Smutně. Uvěřitelně. Hudba: Luboš Fišer. ()
Reklama