Režie:
Antonín MoskalykScénář:
Alexandr KlimentKamera:
Jiří ŠámalHudba:
Luboš FišerVOD (1)
Obsahy(1)
Televizní film autora Alexandra Klimenta a režiséra Antonína Moskalyka z roku 1969 zachycuje dva hrdiny, kteří neplýtvají slovy. Je výpovědí o společné cestě dvou lidí a o jejím tušeném konci. Dva staří lidé (Jarmila Kurandová a Ladislav Pešek) se potkávají ve vlaku. Namlouvají jeden druhému, že jedou k příbuzným, ale ve skutečnosti si nechtějí přiznat konečnost jejich cesty. Ukáže se, že si nalhávali, že nemají nikoho, kdo by o ně měl zájem, že jedou do domova pro přestárlé. Ještě poslední noc chtějí strávit „na svobodě"… (Česká televize)
(více)Recenze (44)
Člověk pamatuje. A zapomíná. Citlivý komorní příběh osudového setkání v podzimu života je hereckým koncertem Ladislava Peška a Jarmily Kurandové. Zaprášená nostalgie dávno odvanulého mládí, nahrazována pábitelským nalháváním stařecké fantazie, je v závěru konfrontována ne právě radostným východiskem obou protagonistů. Malý film o velkých věcech a také o pomíjivosti štěstí. Vynikající práce Antonína Moskalyka. ()
"Ještě jsme tady, ještě nejsme tam…“ Dojemný televizní film o setkání dvou starých lidí, kteří se jen stěží vyrovnávají s pocitem osamělosti a nezájmu ze strany nejbližší rodiny. V krásně napsaných dialozích pro Ladislava Peška a Jarmilu Kurandovou mě (vzhledem k době vzniku filmu) zaujala připomínka Masaryka. Nostalgické náladě snímku krásně napomáhá typická Fišerova hudba. ()
Bez nadsázky se dá napsat, že režisér Antonín Moskalyk uměl a že měl šťastnou ruku při výběru hlavních představitelů ani nemluvě. A jací, že jsou postavy tohoto filmu? Jsou to herci, kteří uměli těžit z dějových detailů a vytvořit působivou atmosféru o pravdivosti těch nejzákladnějších lidských pocitů, opuštěnosti a smutku. ()
Dojemně smutné. 1) Zápletka příběhu je sice jasná už po dvaceti minutách, ale herecké mistrovství 79leté Jarmily Kurandové a 63letého Ladislava Peška úroveň filmu drží._____ 2) Všechno se dá lidsky a prakticky zařídit. Koneckonců nakonec našli alespoň jeden druhého. ()
Nejsmutnější a nejbezvýchodnější film o staří, který jsem měl čest zhlédnout. Alexander Kliment napsal dechberoucí scénář, který každým slovem vytváří působivou síť probouzené nostalgie, nemilosrdně ubíhajícího času, naděje podávající si ruku s beznadějí a vzletných představ uzemňovaných krutou realitou. Antonín Moskalyk jej plně podpořil střídmou režií, která nabízí maximální prostor pro (životní?) herecké výkony Jarmily Kurandové a Ladislava Peška, z nichž jednoduše nelze spustit oči plnící se téměř od samého počátku hořkými i vřelými slzami. A samozřejmě vše završil Lubomír Fišer svoji hudbou, která vždy i navzdory své nenápadnosti dopomůže emocím k maximálnímu vzepjetí. Unikátní dílo, které na ploše jedné hodiny dokáže odrazit celý život, lidský úděl v dějinách připomínajících zblázněný barometr i zvláštní magnetismus české krajiny, si zaslouží absolutorium a orůzračnou silou zážitku bych jej osobně přirovnal k úžasné Romanci pro křídlovku. ()
Reklama