Den nezávislosti

4. červenec je možná významné datum pouze pro občany USA, pecku Rolanda Emmericha z roku 1996 si ovšem pravidelně na výročí schválení Deklarace nezávislosti s chutí dopřávají milovníci filmů i v různých zemích. Ne proto, že by Emmerich natočil historické epické drama, kde Thomas Jefferson a Benjamin Fraklin svádí boj s Velkou Británii, ale proto, že Emmerich natočil zásadní milník 90. let, které o své kouzlo nepřišel ani 26 let od původní premiéry. Jeho kouzlo přitom nefunguje pouze při nasázení růžových brýlí, Den nezávislosti je dodnes vrcholnou blockbusterovou zábavou, za kterou si Roland Emmerich zaslouží vyzdvihovaní do nebes.   Původem německý režisér se poměrně rychle po dostudování filmové školy vydal do Ameriky a po Univerzálním vojákovi a Hvězdné bráně dosáhl vrcholu své kariéry, který představil jeden z nejlepších konfliktů mezi lidstvem a návštěvníky z vesmíru. Za 75 milionů dolarů pořídil Emmerich podívanou, která diváka od počátku posadí na zadek a skutečně v době svého uvedení posunula možnosti vizuálních efektů. Jeho síla netkvěla v kdovíjak hlubokých myšlenkách, absenci černobílého konfliktu a ambicích posunout hranice filmového vyprávění. Prim hráli sympaticky vykreslené i zahrané postavy, skvěle budovaná atmosféra a především šňůra WOW momentů, které dokážou ohromit i po 26 letech, kdy se možnosti vizuálních efektů posunuli ještě o řádek výš a akce je mnohokrát ještě velkolepější. Což ovšem automaticky neznamená lepší.   Den nezávislosti v podstatě nakopl vlnu velkolepých katastrofických filmů, částečně se mu podařilo opět nakopnout žánr sci-fi a Emmerich už zde mohl ve velkém začít bortit velké světové památky. Emmerich a spoluscenárista Dean Devlin chytře využili myšlenky toho, že mimozemšťané vlastně nemají dvakrát velký důvod se skrývat a i proto od počátku napáchat solidní paseku. Německý tvůrce navíc do filmu dodal poměrně funkční americký patrionismus, o poznání funkčnější než většina rodáků. Proslov prezidenta Whitmorea v podání Billa Pullmana dodnes dokáže vyvolat tu správnou husinu, přitom vyvolat dojem, že se zde skutečně bojuje o ty pravé americké hodnoty. Den nezávislosti se pro generaci Y mohl stát stejně signifikantní jako svého času pro generaci X původní Star Wars z roku 1977, klíčové je ovšem to, že si ho budou moci naplno užít i budoucí generace, protože zoubek času se na filmu podepisuje pořád docela matně.   Digitální triky byli pomalu na vzestupu, v případě Dne nezávislosti tak došlo ke kooperaci starých a nových dnů. Symbióze tehdejších počítačů i praktických modelů. Už scéna, kdy se nad městem zjeví obří vesmírný talíř dokáže vyvolat veliká očekávání a to ještě nedošlo na krájení chleba. Emmerich i Devlin poté dokázali vytvořit funkčně vykreslené postavy, kdy se Will Smith po prvních Mizerech definitivně etabloval do první hollywoodské ligy, Jeff Goldblum tu hrál částečně sympatický polo-anti-tip oproti Ianu Malcolmovi z Jurského parku, Bill Pullman ztvárnil prezidenta Whitomera, jako někoho, kdo si dokáže obhájit výhru v prezidentských volbách a Randy Quaid a jeho Russell Casse ve finále přináší ten charakterně nejsilnější moment celého filmu.   Den nezávislosti funguje i skrze svou nadsázku, uvědomění si toho, že jde v jádru o naivní námět, který se ovšem dočkává mistrovského převedení do audiovizuální podoby. Jde o film, u kterého se jde radovat z libovolných momentů a detailů, poměrně kreativního střihu, který by ovšem epileptika dvakrát nadchnout nemusel a především v tom, jak zvládne být první polovina víceméně temná, aby dokázala druhá půlka vrátit naději a v nejlepším předvést sílu Ameriky. Háček tak následně setrvává pouze v tom, že se málokomu v následujících letech předvedlo předvést tak parádní konfrontaci s návštěvníky z vesmíru. Což jen dokazuje, že Emmerich přesně věděl, co dělá.   Emmerich už ve své kariéře následně sám sebe v podstatě překonat nedokázal, i kdyby ovšem po zbytek života točil filmy jako Moonfall, za Den nezávislosti si zaslouží velebení na ještě pěkně dlouhou dobu. I dlouho poté, co tu Emmerich nebude, oslavy Dne nezávislosti budou s Emmerichem spjaté i po několik dalších dekád. Jen těžko říct, co by na to řekli Otcové zakladatelé.... (04.07.2022) (méně) (více)