Fullmetal Alchemist: Bratrství

Jestli něco opravdu nemusím, tak je to šónen odnož anime v seriálové podobě. Přesto čas od času, některou z klasik žánru zkusím, jestli to přeci jen nezlomím. A právě mladší z Fullmetal Alchymistů k tomu měl nejblíže, protože jsem zatnul zuby a veškeré otravné „trademarky šónenu“ zkusil vzít na milost… Což však při nejlepší vůli prostě nejde. Hlavní hrdina se chová tak, že i osoba s echt násobnou poruchou osobnosti proti němu působí konzistentně; Edward je tu cílevědomý génius, tu naivka, tu cynická okoralá svině, tu dobrosrdečný hrdina, tu ublížené malé děcko a dobře tucet dalších podob. A to nikoli v rámci ságy, z epizody na epizodu či v různých scénách. Ne, v rámci jedné jediné, opakovaně a stále dokola. Poctivě budované dramatické momenty jsou záměrně (jakkoli nepochopitelně) devalvovány na sílu nacpaným dětinským prvkem (zpočátku v každé epizodě, během finální epizody takřka vůbec). Všichni neustále deklamují veškeré své myšlenky i plány; všem(u) na potkání. Hrdinové mají až makabrózní zálibu vyřvávat se z plna hrdla ze svých niterních pocitů, které však divák vidí skrze animaci a z dění chápe jak se cítí. Ale ne, stejně vám to vyřvou do obličeje. Proti tomu takové detaily, jako že to má trestuhodně špatně vystavěný, zkratkovitý a ještě navíc i pomalý rozjezd (zajímavé to začne být kolem osmého dílu a tempo to nabere ještě později), že stále ty samé postavy se v široširém světě neustále na náhodou potkávají v každé zapadlé ulici, že si to mnohdy odskočí na vyloženě nadbytečnou nic neřešící a postavy nikam posouvající dějovou odbočku či že hlavní hrdinové jsou plně v rukou autorů, co se úrovně schopností týče. A tak jsou bez jakékoli logiky chvíli hodně dobří v tom co dělají, aby o scénu později jako největší nýmandi prohráli jediným dotykem od nicky, ale nakonec vyhráli tím, že jsou naráz zase nejlepší na světě. No prostě šónen. Každopádně tím zakousnutím se, jsem přežil úvod, poté ty „ještě jednou ze sebe budou minutu vyřvávat něco okatě očividného, tak si vystřelím mozek“ prvky začal brát jako čiré guilty pleasure a nakonec zaúřadoval Stockholmský syndrom a já je dokázal akceptovat natolik, že jsem je vyignoroval, soustředil se na to, co naopak dělá seriál sakra dobře a co z něho dělá klasiku. A toho rozhodně není vůbec málo. Jakmile se to rozjede, tak je to vyloženě návykové, ve finální třetině výtečně (vy)gradované, mnohé charaktery si nelze neoblíbit (tedy až na Changovou, což je echt nesnesitelně otravný charakter i na poměry anime), sága je to vpravdě epická, plná veletočů i dobře uchopených velkých témat, steampunkovo-imperiálně-fašistický svět je nosný natolik, že vás zajímá jeho historie i náležitosti, na zdejší mytologii i pravidlech alchymie se dá stavět, akce je hravě nápaditá i častá, ústřední bratrské duo je především ve druhé polovině odstaveno na druhou kolej a prostor se tak věnuje zajímavějším postavám a dostaví se i nejeden silný emotivní moment. Ovšem vždy když už už to vypadalo, že by mi to dokonce začalo přirůstat k srdci, tak si to něčím z výše uvedeného samo nesportovně podkoplo nohy. Osciluje to ke své vlastní škodě příliš mezi „takřka absolutní kvalita“ a „takřka absolutní odpad“, ale to první postupem času převažuje více a více. Až to nakonec převáží zcela. Má alergie na šónen tedy sice nebyla "vyléčena", ale pro jednou, s řádnou dávkou Zyrtecu, mi nezabránila si to navzdory ní náležitě užít. (12.01.2021) (méně) (více)

Úžasné! Famózní! Dechberoucí! Neuvěřitelné! Prostě si nemůžu pomoct, říkejte si, co chcete, ale tohle je tak dokonalý seriál, který mě zcela pohltil - těch pět dní, co jsem sjížděla všech 64 naprosto fantastických epizod, jsem nemyslela skoro na nic jiného, a věřte, že na Ocelového alchymistu hned tak nezapomenu, ne, něco mí říká, že se mi o tom ještě bude zdát. Bratři Elricovi a spol. si navždy získali čestné místo v mé seriálové topce... Přestože jsem i "původnímu" (=prvnímu) Fullmetal Alchemist (FMA) z roku 2003 napálila bez váhání pět hvězdiček (a nehodlám to měnit, to by nebylo fér), tohle je tak nejméně na deset... tohle je sakra silný kafe! Už epizody, ve kterých jsou stejné věci jako v původním FMA, se mi líbily o něco víc, hlavně proto, že jdou krásně podle mangy, kterou mám rozečtenou (tím tempem, jakým jednotlivé svazky v nakladatelství Crew vydávají, si poslední díl přečtu tak za deset let...), byť musím přiznat, že některé věci navíc z původního FMA mi zde i chyběly. Rozhodně stojí za to se na to samé podívat znova, takže jestli pořád nevíte, jestli jo, nebo ne, tak koukejte začít! Navíc ta opakovaná část (již s drobnými odchylkami od prvního FMA) netrvá tak dlouho jako v "původním" seriálu, děj dvaceti pěti epizod je zde zhuštěn zhruba do deseti, pak už je to jiné, pak se jede už podle mangy. A je to o hodně lepší než v "původním" seriálu, daleko propracovanější ve všech směrech: Animace je ještě hezčí, radost pohledět, hudba ještě dynamičtější a drásavější, a to tak, že se těšíte, až zase zazní ten a ten motiv nebo skladba. Mimo jiné skvěle doplňuje jak klidnější scény tak i fantastickou promyšlenou akci - takhle nápaditou akci v animovanám seriálu (neohlížím se jen za anime) jsem viděla jen v několika málo případech: je rychlá, přehledná, strhující. Co do příběhové stránky, každá druhá epizoda je díky nastavenému tempu a všem zvratům neskutečný napínák, který diváka nutí sledovat další a další díly, je prakticky nemožné sledovaní odložit na delší dobu. Finále je naprostá fantazie a splnění snu, o kterém jsem ani nevěděla, že jsem ho měla. Dostalo mě daleko víc než závěr původního seriálu včetně filmu, a to se mi film líbil hodně. Velmi mě potěšilo rozšíření mytologie fiktivního světa (především země Amestris), který se pro mě již po "původním" FMA stal kultem tak jako kdysi např. Grid z druhého Trona (a seriálu Tron: Povstání) nebo svět čtyř národů ze seriálu Avatar: Legenda o Aangovi. Tak jako mytologie, rozšířil se i počet postav - nejen, že je jich o dost víc, ale jsou i zajímavější, sympatičtější, každý si díky pestrému výběru charakterů najde svého oblíbence. Já jich mám hned několik: kromě Eda (i když je celkem arogantní a zbrklý, tak má velký srdce) a Ala, jsem podlehla kouzlu plukovníka Roye Mustanga (ten chlap je fakt borec) a podplukovníka, později brigádního generála Maese Hughse (SPOILER: dobrovolně se přiznám, že jsem u jeho smrti a pohřbu brečela i na podruhé - za mě jedna z nejdojemnějších scén v historii, a pak i potřetí u mangy - Konec SPOILERU), a neskutečně se bavila u výstupů majora Alexe Louise Armstronga. Hodně jsem si oblíbila i jeho sestru Olivier Miru. A vůbec prožívala všechno s Winry, Rizou Hawkeye (tak jako Olivier ji obdivuju), May Chang, Mariou Ross, Hohenheimem, Izumi (asi nejvíc "cool" učitelka vůbec), Jeanem Havocem, Lingem a mnoha, mnoha dalšími, včetně záporáků. Mimochodem už v původním FMA mě zaujal ten nápad pojmenovat homunculy podle sedmi smrtelných hříchů - a když už jsem u homunculů, jejich vznik a hlavně osudy mi přijdou lepší než v původním seriálu (ale i v něm jsou dobře vymyšlené). Zejména "osudy" Lust nebo Envyho patří k nejlepším částem seriálu. Ještě přiznám, že jsem ke konci přeskakovala openingy a endingy, protože jsem chtěla honem vidět, co se bude dít dál. Ale špatné nejsou, tuším že tak čtvrté nebo páté se mi hodně líbily. Jo a dětem to raději nepouštějte, nejenže se jedná o hodně krvavý seriál, ale vůbec všechny ty úvahy a rozhodnutí, před které jsou všichni hrdinové postaveni... Nevím, co ještě dodat, poznámky z bloku jsem již vyčerpala. 10/10 (13.09.2018) (méně) (více)