Univerzální voják

V tomhle filmu je všechno - Hitchcock, Fincher, Umberto Eco, Proust i Čaroděj ze země Oz. ____ Univerzální voják staví hodně na paralelách – ať už na paralelách mezi událostmi odehrávajícími se v minulosti a současnosti, tak na paralelách mezi oběma unifikovanými vojáky, Lundgrenem a Van Dammem. Univerzální voják tím hodně připomíná osnovu Hitchcockova thrilleru Ani stín podezření o neteři a strýčkovi se stejným jménem Charlie, kteří spolu velmi sympatizují, ovšem jen do té doby, než se ukáže, jak jsou rozdílní, poněvadž strýček je uprchlým vrahem. Totéž probíhá zde, (-spoiler-) kde jsou oba vojáci příslušníci téhož protiteroristického komanda, ovšem s každou další minutou filmu se rozcházejí, až se rozejdou úplné, jak trefně stvrdí závěr, kde Lundgren prohodí „You're dead, soldier.“, na což Van Damme zareaguje: „No... I'm alive.“ a zabije Lundgrena podobně jako neteř svého strýce. Další unikátní paralelu vytváří Univerzální voják mezi začátkem ve Vietnamu a koncem na farmě, který Vietnam dosti věrně imituje (deštěm, blátem, opakováním motivu se zajatci, granátem ap.). Máme tu vlastně klasické schéma ABA, jinak řečeno noční Vietnam-prosluněná Nevada-noční Vietnam, což je schéma obdobné tomu ze snímku Čaroděj ze země Oz, kde máme totéž: ponurý Kansas-snová země Oz-ponurý Kansas. Ještě by se snad dalo dodat, že poslední Dorotčina věta zní „Nejhezčí místo je domov.“, po němž se po celý film pídí i Van Damme. ____ Velmi zajímavým způsobem rozvíjí Univerzální voják i téma monstra, které se obrátí proti svým pánům, jinak řečeno univerzálních vojáků, které se vzepřou velitelům. Jednak tím film odkazuje k vyzbrojování různých Saddámů Husajnů nebo třeba božích bojovníků z Al-Káidy proti ateistické říši zla v Sovětském svazu, které pomáhali v 80. letech v Afghánistánu Američané vytvořit, ti se však obrátili na začátku 90. let proti nim podobně jako zdejší dva univerzální vojáci. Za druhé a hlavně tím film velmi zajímavým způsobem tematizuje hry s nenulovým součtem (slavné „vězňovo dilema" – vyhrát mohou oba, oba mohou ale i ztratit) a hry s nulovým součtem (šachy, poker – vyhraje buď jeden, nebo druhej). Konkrétně ve scéně rozhovoru mezi vojenským velitelem celé akce, plukovníkem Perrym, a doktorem Woodwardem nastane toto: doktor tvrdí, že „Tohle s těmi univerzálními vojáky nemůžeme utajit, mámě přece nějaké morální zásady, tohle musí na veřejnost. Nemyslím si, že bych tady měl zůstávat.“, což plukovník razantně odmítne s tím: „Myslel jsem, že jsi chytřejší, Woodwarde. Celý tenhle zatracený program je nelegální. To sis opravdu myslel, že by nám ti troubové v Pentagonu povolili regeneraci mrtvých vojáků, amerických vojáků? Jestli se tohle provalí, všichni jdeme do lochu. Řekl jsem to jasně?“ Plukovník zkrátka zastává hru s nenulovým součtem, čili nutnost kooperace, neboť když se loď potopí, dem ke dnu všichni, kdežto lapiduch trvá na nulovém součtu, zřejmě v domnění, že by po vyzrazení celé operace šel sedět vojenský team a on by byl volný, v čemž se samozřejmě mílí. A je celkem logické, že film dává za pravdu plukovníkovi, nakonec tohle je vojenský film, zde nejsme u Dr. House. ____ Univerzální voják je hlavně ale filmem o vzpomínkách, paměti a rozpomínání se. O ztraceném času. Také to neustále tematizuje – při hledání dezertéra osvěžuje Lundgren paměť pobudům u baru, novinářka zapomíná kouřit v kontrastu s rozpomínajícím se Van Dammem, lapiduchové vyplachují vojákům mozky, neustále se flashbackuje do Vietnamu atd. Nejklíčovější jsou ovšem oba hrdinové, Van Damme a Lundgren, kteří nápadně připomínají hlavní postavy z Ecových románů Tajemný plamen královny Loany a Pražský hřbitov. Van Damme odpovídá antikváři Yambovi z prvně jmenovaného románu, který přišel v důsledku mozkové mrtvice o tzv. autobiografickou paměť (vlastní život) a zůstala mu pouze paměť veřejná (encyklopedické údaje). Yambo věnuje nesmírně úsilí tomu, aby se z hloubi své amnézie dobral pravdy o vlastním životě a nakonec se mu to podobně jako Van Dammovi podaří. To záporák Lundgren, podobný padouchovi Simoninimu z Pražského hřbitova, podniká stejný pokus, avšak pravdou jeho života je jen systematicky budovaná lež – u Simoniniho všemožná falza a fiktivní konspirace, u Lundgrena neustálý boj proti rebelům a zrádcům. Zajímavé je také to, že Van Dammovi, kterému se dveře autobiografické paměti nakonec otevřou, se tyto dveře neotevřely na základě rozumu, nýbrž intuice a konkrétních událostí (třeba rukojmích v přehradě připomínajících Vietnamce), což nám připomíná repliku Prousta: „Snažit se přivolat minulost rozumem je marná námaha. Minulost je skryta mimo jeho moc a dosah v nějakém hmotném předmětu (v emoci, kterou v nás tento hmotný předmět vyvolává), o němž nemáme tušení. Záleží na náhodě, jestli se s tím předmětem, ještě než zemřeme, setkáme, či ne.“ Van Dammovi se to podařilo. Tyhle sestupy obou hrdinů do hlubin minulosti a jejich mysli odráží film i pojetím akčních scén, jelikož dvě z nich mají vertikální povahu – slaňování vojáků po přehradě a pád tahače ze skály dolů. Obě tyto scény jsou zajímavé i tím, jak nápadně se podobají – obě začínají horizontálně (přesun vojáků ve vodě k přehradě; honička tahače s autobusem), následuje vertikála (slaňování; pád kamionu ze skály) a opět horizontála (záchrana rukojmích uvnitř přehrady; únik Lundgrena z tahače). Opakuje se nám tím v prvním odstavci již zmíněné schéma ABA, jehož se film drží. ____ Univerzální voják zároveň ukazuje, v čem a proč selhaly Expendables. Když si oba filmy srovnám, tak Univerzální voják staví na vážným rámci (Vietnam, tajné vojenské operace za zády Pentagonu), do něhož umisťuje drobné vtípky (hláškující Lundgren, hledání neobvyklého a „tvrdého“ předmětu na Van Dammově těle), zatímco Expendables umísťují do zábavného půdorysu uvědomělých odkazů a postmoderních citací občasné seriozní scény a výstupy. Takhle to ale bohužel nikdy nefunguje, ostatně Fincher na otázky novinářů, jestli by si nechtěl někdy zkusit něco lehčího po všech těch temných thrillerech, odpovídá, že nechtěl, protože všechny jeho filmy jsou vlastně komedie, samozřejmě velmi černé. Velkým problémem Expendables byla i tuctová a nevýrazná burácející hudba Tylera dobrá tak maximálně na plašení ptáků. Hudba je ovšem u akčních filmů velmi důležitá. Když si vezmu pět svých nejoblíbenějších akčnáků z 90tek (Matrix, T2, Skála, Přepadení v Pacifiku, Univerzální voják) a z minulý dekády (Reloaded, TDK, Společenstvo Prstenu, druhý Bourne, druzí Piráti) a zamyslím se nad tím, co mají společného, zjišťuji, že to je geniální hudba. Bez geniální hudby dobrý akční film vzniknout nemůže. Christopher Franke tu odvedl hlavně během akce výtečnou orchestrální práci, která mi připomíná OST ke hře Jagged Alliance 2. Musím zmínit alespoň ty tympány během akce na přehradě dávající úvodu úžasný temný rytmus. Ta hudba, ani vehementní ani minimalistická, je vlastně přesná jako film, které je soudružný, ucelený, ve formálních vztazích nejsou žádné nesrovnalosti, žádný prvek není nadbytečný. Univerzální voják není ani dekadentně anarchistický jako Pyunův Cyborg nebo postmoderně laděný jako JVCD, nýbrž velmi precizně natočený a uměřený film, v němž nic neschází ani nepřebývá. Tyhle precizní filmy mě coby idealistu, přiznávám, vždycky fascinovaly a fascinují. Závěrem asi tolik, že i když jsem si vědom přehlíživosti a kritických soudů na účet Univerzálního vojáka, pokládám film za velevydařené dílo, přičemž největší zásluhu na tom má pochopitelně Emmerich. Kdybych byl režisér, nechtěl bych točit ani drahý blockbustery, ani ambiciozní festivalové kousky, nýbrž díla jako je toto. (14.02.2012) (méně) (více)