Raifu

LIFE se snaží o vyvolání emocí nesmírně prvoplánovitě, nemůžu posoudit jak to ve skutečnosti v japonském školství vypadá - o to tu v hodnocení nejde, ale určitě se tam všichni nechovají jako parta zdegenerovaných a modními-proudy-pouze-se-zajímající parta školáků - Nishidate by měla být prestižnější škola, tedy i odpovídající intelektuální úroveň studujících. Větší uvěřitelná hloubka jednotlivých charakterů prostě neexistuje. Zdá se mi, že postavy byly jednoduše vytvořené hlavně tak, aby vyhovovaly jednotlivým stereotypům. (04.07.2010)

Je to vyhajpované občas až ad absurdum. Slepí učitelé a šikanátoři se skoro nadpřirozenými schopnostmi. Jenže tohle není realismus, je to adaptace mangy (jako v Japonsku skoro všechno) a tak je to třeba vnímat. Ke komiksovému základu odkazuje často i vizuální podoba, postavení postav či rakurz kamery. Mě štvaly neustálé úsměvy záporáků, jako by divák už dávno nevěděl, že lžou a tváří se jako neviňátka, i když páchají zlo. Ze začátku mi celkem neseděla dramaturgie jednotlivých epizod, které se nezdály být kompaktní, ale nakonec to bylo "příjemné" pokoukání. (31.01.2014)

Spadá mezi japonské seriály ze školních lavic, ale přece jenom je to z jiného soudku. Tady se totiž hraje na vážnou notu a celý seriál je zasvěcen jednomu z problémů dnešní doby - šikaně. Nejdřív mi to přišlo trochu moc nadsazené - jak žáci, tak učitelé si zde očividně neviděli dál než na špičku nosu, šikanovaní nedokázali sebrat odvahu se tomu postavit, a šikanující si nejspíš vůbec neuvědomovali následky svých akcí... ale když se nad tím zamyslíme, ono to takhle s tou šikanou skutečně je, což vím minimálně z doslechu. Sama jsem se se šikanou nikdy nesetkala (a to je co říct, vždycky jsem byla v rámci třídy tak trochu exot a málokdy jsem s ostatními táhla za jeden provaz), takže možná i proto je to pro mě těžko představitelné. Myslím, že šikana je obzvláště problém moderní doby. A určitě se s ním nepotýká pouze japonské školství, i když vím, že v Japonsku je šikana údajně dost častá. Takže se mi moc líbilo, že o tom Japonci natočili tohle dorama se vzkazem, že v životě jde mnohem o víc než jen o momentální situaci a že je vždycky nutné se šikaně postavit. Okamžitě se mi proto zalíbila i postava Hatori, která tam snad jako jediná postava byla oproti ostatním nad věcí. ~(4,2★)~ (11.07.2015)

神 ! Moje "oblíbená" témata - šikana, týrání, škola a dospívání - navíc v mojí oblíbené zemi - Nippon. Výsledek? BANZAI! Vím, že postavy (Katsumi Sako, Manami Anzai) a situace jsou vyhnány až do extrému (obzvlášť linie s Akirou byla pěkné přestřelá, ne-li totálně trapná a neuvěřitelná), vidím i tu levnou a ošklivou televizní kameru, ALE: ještě nikdy jsem (snad až na Kokuhaku, to byl ale film) neviděl nic, co by se tímhle tématem zabývalo tak podrobně, na poli téměř sedmi hodin. Což je asi nejvyšší plus a přínos. S postavami se člověk seznámí, s některými se - i přes horší herecký výkon - sžije a co je nejpodstatnější, těch sedm hodin je pro vás - diváka - neuvěřitelně intenzivních, nepříjemných, s velkým náporem na vaši psychiku (teda pokud nejste citlivý jak kus šutru). Zvládl jsem to zhlédnout za jeden den, a večer (v pozdní noci) se mi sakra špatně usínalo. Celkem tomu pomohla i trochu trýznivá elektro & industry muzika. Snad tam ale bylo až příliš idealizace (asistentka třídní, vztahy a dialogy mezi ústředním triem tomodachi) a "černobílé" postavy (takový učitelský sbor snad [doufám] nenajdete). Ale tvůrci to celkem dobře zamaskovali a ke konci se tam vyskytne i výměna "rolí", která tomu přidá na uvěřitelnosti a diváka donutí přemýšlet. Ovšem co tomu kazí výsledný efekt je naprostá iracionální p*sranost z Manami; její výskyt vždy na správném místě (obvykle někde za rohem); vymívání mozků v tělocvičně; neustále (a těžko uvěřitelné) "obraty" a "zvraty" - Hiro a Sako a jeho neskutečné (i když u Japonců celkem obvyklé) přehrávání. I tak - 80 % (03.07.2011)

Krásný příběh koloběhu šikany a týrání. Tohle by se mělo pouště snad na každé škole, ovšem ne jako inspirace ale jako ponaučení. Copak by člověku nepřišlo nechutné? Jak takoví nemají být žáci, když sami profesorové si nevedou lépe? Když jsou tak lhostejní? Doufám, upřímně doufám, že nikdy nikdo nezažil takovou šikanu jako Ayumu, je škoda, že vím, že doufám zbytečně. Ze začátku mě netečnost k týrání ze strany Ayumu velmi štvala. Copak ta holka si všechno nechá líbit, proč se neozve? - ptala jsem se sama sebe. Ale překvapila mě, holka jedna. Začala se bránit. Našla si přátele. Někdy jsem ji obdivovala, jak může zůstat v klidu, nechat všechny vypodívat se, vyřvat, nechat se obvinit a potom, až když jsou oni hotovi, začne se bránit - když už. No nic, řadím do velmi povedených doramat. Pozor ale je to opravdu drsné, obzvláště ze začátku. Jediné, za co srážím body dolů, je děsná kamera. Vážně mi občas kazila dojem z celé scény. Naštěstí hudba to občas dokázala urovnat. Přeloženo. (03.11.2009)