Ip Man 2

Obidva palce hore. Úplná odrovnávačka. Stopercentná kvalita prvého dielu sa z ľahkosťou preniesla aj do jeho pokračovania, v ktorom všetko šlape ako hodinky, príbeh má opäť čo ponúknuť, hudba stupňuje atmosféru, súboje sú ohurujúce a majú skvelé tempo a originalitu. Trošku osviežiť strednú časť filmu, pridať zopár fightov a dal by som opäť desať z desiatich. 90%. (12.05.2010)

Druhý diel už nemal tú iskru, síce česť a hrdosť zostala, no dialógy už boli miestami trápne, tiež afektovanie a detinskosť mi občas vadila, ale inak opäť dávka bojových umení a tiež troška problémov v kapitalizme, ktoré to urobili zaujímavým, no boj o život proste často je nejak napínavý a inak to nebolo ani tu, akurát, že súbojov, aký je tu na konci už bolo dosť, no myslím, že nie takýmto štýlom, tak možno vyplnili aj túto medzeru. Môj otec pritom povedal, že v skutočnosti by ho porazil ten, ktorý asi tušíte, že vyhrá hneď, lebo by mu rýchlo zlomil ruky. No a tak, keď som pochopil, kto by mal mať navrch, tak mi nebolo ani celkom jasné, prečo to doviedli do takého konca, kde mnohí diváci asi tušili, že to aj tak dobre dopadne. No dej je pestrý a pútavý a navyše s tou sociálnou tematikou a tematikou spájania sa v dobrom, čiže popri akcii to bolo celkom záživné. (22.03.2014)

V první části to byli Japonci (vs. Čína), jejichž obraz byl tak negativně prezentován, v druhém díle jsou to Britové (vs. Hongkong). Ip Man 2: Legend of the Grandmaster naprosto zjevně čerpá z více než čtvrt století starého filmu podobného ražení - Úderu otevřenou dlaní, kde potulný bojovník Tung-Fang Sü předvádí zvědavcům specifický styl kung-fu, podobně Ip Man snažící se v Hongkongu prorazit se stylem Wing Chun. Dalším spojením obou filmů je paralela mezi mistrem školy bojových umění v Úderu otevřenou dlaní He DaHaiem a Hong Zhen Nanem v Ip Man 2: Legend of the Grandmaster. Počáteční nevraživost obou postav (v obou filmech) přechází v průběhu filmu v přátelství, jež je v mnohém determinováno plánovaným turnajem v boxu (východní vs. západní styl). Ve starším díle jsou posměšně prezentováni Rusové, v tomto Britové (jak politici, tak i boxeři). Příběhová kostra tedy zůstává v podstatě stejná. Co se ale zásadně změnilo, je choreografie soubojů, jež Ip Mana řadí ke špičce současných filmů o bojovém umění. (09.07.2011)

Ve dvojce prý IP-Man místo kung-fu bruslí! Ne, nebruslí, ale Brus Lí! Tak, kurva, bruslí nebo nebruslí? Ježiš, ty jsi debil, myslím Brus Lí jako Bruce Lee! Aha, a já myslel, že je to o kung-fu! Ne, je to asi o směrování v sítích, blbče - o čem asi jiném, když Brus Lí?? No asi o bruslení ne?? Ach jo, co se s tebou vůbec vybavuju, ty ignorante. Brus Lí až na konci, ale předtím si to pan Yen rozdá s nějakým boxerem. Aha, takže než začne bruslit, tak šuká čínské povstalce?? (09.06.2010)

Snad malinko melodramatické a přímočaré, ale ta idea Ip Manovské dvojky je rovněž velmi jednoduchá – bojová umění nejsou o kopech, nýbrž cestou duševního a duchovního rozvoje člověka. Což může samozřejmě vyústit v to, že vám v hospodě pořádně nabančí, jak se akademičtějším bojovníkům sem tam stává a jak se i zde odráží v konfliktu mezi britským rváčem a slabším Ip Manem coby zpozdile kolonialistickou synekdochou mezi zlými britskými okupátory, násilným zločineckým spolkem, jež po sobě zanechal snad jen dva památníky: hru zvanou fotbal a výraz „fuck off“, a ustrčenými asijskými raby. Karate, kung-fu ad. je a vždycky bylo hlavně o diplomacii (vzpomeňme Seagalovo aikido, kde dokonce nejsou útočné chvaty), o ovládnutí sama sebe a pokorných mistrech, kteří si celý život vyčítali, že zlomili ruku zloději, který je napadl, což vystihuje nejlépe policejní komisař Fatso, ten nejméně bojující, respektive vůbec nebojující, co to hraje na obě strany - dovedl diplomacii na maximum a nebojuje vůbec. Není v tomhle náhodou zakletý základní rozdíl mezi Evropou a Amerikou? V Evropě kdykoliv dojde na generační dialog, končí distancí a bariérami mezi lidmi, zatímco v protestansky smýšlející Americe rázným činem, který tyto bariéry roztíná. Pesimismus a zachmuření, to se v USA opravdu nikdy nenosilo a nosit nebude. O čem je vlastně Van Dammův Dvojitý zásah, jak ten se staví ke generačnímu dialogu? Je o dítěti, kterému zabijí rodiče a které, až vyroste, oba rodiče pomstí. Není tohle náhodou vrcholně etický moment, pomstít smrt vlastních rodičů? A pak že jsou americké filmy násilné a vedou mládež špatným směrem. Evropě náramně vyhovuje ohánět se pacifismem a nechávat špinavou práci s bagdádskými či balkánský řezníky na americkém Rambovi. Z jisté perspektivy násilné americké filmy skrývají ve skutečnosti etické jádro postav, z nichž každá má dobrou povahu, je morálně založená a poslušná zákonů přírodních i lidských, a je tudíž zcela jasné (a taky od nich hezké), že těchto svých schopností používají výlučně ke konání dobra. V tomto ohledu by pedagogické sdělení těchto příběhů, i na úrovni dětské četby, bylo naprosto přijatelné, neboť i jednotlivé epizody, vložené do vyprávění, v nichž se násilí objevuje, se zdají být rovněž zaměřeny k závěrečnému odvržení zla a triumfu poctivosti. Jenže to ti slušní, hodní humanisté nahlížející na filmy přes ideologický a psychoanalytický mustry nikdy nepochopí a radši budou potvrzovat starý známý, že každý Evropan v sobě má malého Adorna a malou Lauru Mulvey. Potrestané zlo a šťastné konce Evropanům zkrátka nevoní, vidí v nich kýče a hladivost, viz známé pošklebky na účet Menzela, který za normalizace namísto ostrých výpadů poetizoval, za což mu nemůže přijít vybraná obec mravokárců dodnes na jméno. Dospěli jsme k důležitému poznatku: dobře končící filmy dostávají špatná hodnocení, špatné končící filmy dobrá hodnocení. Takové jsou zákonitosti - třebaže se dobře končící film může krýt s tím, že bylo spravedlnosti učiněno zadost. (27.11.2010)