Ip Man 2

Na kalibr filmu jako je Yip Man dvojka mi přišel příběh trošku slabej a s trošku moc naivní zápletkou se zlejma amíkama, ale mně tu bohatě stačily ty perfektní souboje, Donnie Yen zase předvádí neskutečnou palbu úderů, když je potřeba tak zpracuje kohokoliv a závěrečná finální bitva mezi Donniem a největším borcem z ameriky fakt stojí za to, sice je fakt, že se dá těžko věřit, že by amík byl schopnej konkurovat dýl než 10 vteřin a on tu přitom dost čato má navrh, ale je to natolik dobře natočený, že se to v konečným účotvání dá celkem přijmout a hlavně 20 minut lepších než 10 vteřin, takže ještě že z nej Donnie neudělal dárkovej balík hned na začátku. (28.05.2010)

Je to prostě skvělé. Čekal jsem sice trošku větší odezvu z dílu prvního, ale zklamaný nejsem vůbec. Není to tak emocionální a dramatické jak jednička, ale čert to vem. Pookupační atmosféra, chudoba a nedostatek peněz na každém rohu. Ip se snaží založit vlastní školu, a tak musí do ringu se zdejšími mistry (výborna bitka na stole i když s trošku polemizujícím závěrem) a skončí to až u odplatného souboje v ringu, který je bombový (ale mohl být delší) a opravdu jsem nečekal, že někdo dá Ipovi takovou nakladačku. Mimochodem bitky jsou na vysoké úrovni, bez létání a podobných hovadin. Dívat se na Donnieho Yena a jeho wing chun je prostě slast. Jedno z nejlepších pokračování vůbec a nejlepší i s jedničkou ve svém žánru. (03.06.2010)

Neuvěřitelně přirozená návaznost na první díl potvrzuje, že celek je tentokrát víc než součet jeho částí. Dvojka funguje skvěle jako dovětek ostřeji laděné jedničky. Japonskou nevraživost střídá neochota hongkongských mistrů dělit se o svůj píseček, pýchu japonského karateky střídá arogance britského boxera a ve finále tu opravdu máme Rockyho na čínský způsob. Je to však pouhá třešinka na dortu - Donnie si do nástupu Shahlaviho silových exhibic plně vystačí se svými žáky a konkurenčním Sammo Hungem. Jejich vztah, stejně jako Hong Kong samotný, šel možná prodat lépe, ale filmu prospívá i to, že ubral na naléhavosti předchozí kapitoly. Válka skončila a i když je doba zlá, máte pocit, že to Yip Man konečně může pořádně rozbalit. Wilson Yip se naštěstí nikdy neuchýlí k přehnanému drátování nebo akčním ohňostrojům - hraje na city a klasická oldschoolová klišé o zlých Britech, namyšlených učitelích ze sousedních škol a studentských potyčkách. Sedí to báječně i v moderních barvičkách a přepiplaných kulisách. Donnie navíc do role napodruhé zapadnul ještě o sáh hlouběji, takže mu fandíte takřka instinktivně. A máte pocit, že kdyby kluci natočili trojku, bude z toho série, kterou hongkongské kung-fu od dob Once Upon a Time in China nepamatuje. Jen ty matné dialogy, prokreslení postav a občasné kličky zabraňují, abych oba díly hodnotil výše. Dohromady ale působí silně a promyšleně, jako by Yip skutečně počítal s nějakým vyšším plánem, ve kterém všechno zapadne až do třetice. Tak hoši, vytáhněte "dřeváky" z kůlny a hurá znovu na plac! (11.05.2010)

V první části to byli Japonci (vs. Čína), jejichž obraz byl tak negativně prezentován, v druhém díle jsou to Britové (vs. Hongkong). Ip Man 2: Legend of the Grandmaster naprosto zjevně čerpá z více než čtvrt století starého filmu podobného ražení - Úderu otevřenou dlaní, kde potulný bojovník Tung-Fang Sü předvádí zvědavcům specifický styl kung-fu, podobně Ip Man snažící se v Hongkongu prorazit se stylem Wing Chun. Dalším spojením obou filmů je paralela mezi mistrem školy bojových umění v Úderu otevřenou dlaní He DaHaiem a Hong Zhen Nanem v Ip Man 2: Legend of the Grandmaster. Počáteční nevraživost obou postav (v obou filmech) přechází v průběhu filmu v přátelství, jež je v mnohém determinováno plánovaným turnajem v boxu (východní vs. západní styl). Ve starším díle jsou posměšně prezentováni Rusové, v tomto Britové (jak politici, tak i boxeři). Příběhová kostra tedy zůstává v podstatě stejná. Co se ale zásadně změnilo, je choreografie soubojů, jež Ip Mana řadí ke špičce současných filmů o bojovém umění. (09.07.2011)

5/10. O triedu horsie ako solidna, ale tiez nie zdaleka dokonala jednotka. Najviac ma sklamali bitky. Oproti prvemu dielu su neprehladnejsie natocene a zbytocne viac dratovane. Samotna choreografia je len bezny standard. Pripadala mi malo tvrda a pestra. Miestami mi pripadalo, ze sa superi nebiju ale spolu tancuju. A hlavne mi chybala aspon jedna scena, ktora by mi vyrazila dych (ako Donnieho drtenie desiatich japoncov v jednotke). Samotny pribeh mi pripadal ako kopirak jednotky naviac v ovela menej intenzivnom prevedeni. Asi mi chybala osudovost vojny, lebo tentoraz o nic extra neslo. Dost ma stvalo, ze sa autori snazia dost nefunkcne na klasicku Rockyovsku arenovku nalepit neskutocne vazne pojatu dejovu liniu o tom jak je zivot ucitela bojovych umeni tazky. Na to nemali ani poriadny scenar a Donnie ani herecky um. Celkovo sa u mna jedna o sklamanie, ktore ako tak drzi nad vodou obrovska charizma Samma Hunga. Zo suboja velkolepych mlaticiek u mna jednoznacne vyhrava True Legend, ktory ma ovela lepsie bitky a uprimnejsi pristup k pribehu. (26.07.2010)