Oči války

4.4.2010 ~ Váleční fotografové. Co je vede k tomu potlačovat pud sebezáchovy, vydávat se do míst, kam by jiný člověk za žádných okolností dobrovolně nevstoupil, a hledat situace, které by nikdo na světě zažívat nechtěl? Jde jim o slávu a peníze za vyobrazení něčeho, co si zbytek světa nedokáže ani představit? Nebo je to touha po dobrodružství? A dokáží se potom do "běžného" světa vůbec vrátit? ~ Triáž. Medicínský pojem pro stanovení priority pacientů na základě vážnosti jejich zranění (Wikipedia). Ve válečných zónách a konfliktech je třeba při větším množství raněných, kdy je nedostatek prostředků (lékařů, léčiv, místa, času apod.), určit, kdo potřebuje péči akutní, kdo může chvíli počkat a kdo nemá v dané chvíli na daném místě žádnou šanci a jen by ubíral čas a prostředky těm, kteří mají zranění lehčí a mohou se, když ne uzdravit, tak alespoň nezemřít. Rozdělení probíhá jednoduše, pomocí barevných štítků. Červená pro akutní případy, žlutá pro těžší případy, zelená po lehčí případy, modrá pro ty, které opustilo štěstí a jsou bez šance a černá těm, kteří se dle Platóna dočkali. V místním kurdském polním lazaretu ve skále se ponejvíce setkáte s těmi žlutými a modrými případy. ~ "Jen mrtví se dočkali konce války." - Platón ~ Mark a David jsou dlouholetí přátelé. Oba mají manželky a oba jsou váleční fotografové. Vydávají se tam, kde se něco děje a kde lze získat zajímavé fotografie. A zrovna teď je to Kurdistán, který je v konfliktu s Husajnovým Irákem. Nelze říct, že by se tu nic nedělo, ale není to přesně to, na co oba fotografové čekají. Čekají na ofenzívu a ta stále ne a ne přijít. A David nemá tak pevné nervy jako Mark. Chce už odjet, ale na přesvědčivé naléhání Marka ještě chvíli vydrží. Ale jen do příštího dne. Mark už totiž na Davidův vkus riskuje příliš a tak se David rozhodne skončit okamžitě a vyjet ihned domů, což se Markovi nelíbí. Chce vyjet s kurdskými bojovníky a fotit. ~ Poté se ale Mark probouzí ve známém "skalním středisku", raněn a otřesen, a posléze odjíždí domů. Dokáže se ale v naprosto jiném světě vyrovnat s tím, co zažíval v Kurdistánu? A co s tím, co zažil jako válečný fotograf před Kurdistánem? A kde se, k sakru, toulá David? ~ "Je mi 86 let. Přišel jsem o celou rodinu. Přišel jsem o rodiče, bratry a sestry. Přišel jsem o svou ženu. A přesto jsem stále tu. Pořád se mohu usmívat a svět je stále úžasným místem." ~ Napínavé drama šesti lidí o tom, že zažít dobrodružství nemusí být vždy nutně taková zábava. Drama o tom, co se snažíme ututlat před ostatními a před sebou samými. Drama o prioritách. ~ Tohle je pro mě ten druh filmu, kvůli kterému se vyplatí vidět tu tunu blbých a zbytečných béčkových hovadin, protože nikdy nevíte, na co přesně narazíte. A na tohle Vám narazit doporučuji. Nejlépe s rozeběhem. (23.04.2011)

Co Colin Farrel přestal chlastat, objevuje se v čím dál zajímavějších filmech. Zato já z těch depresí, ve kterých hraje, asi začnu chlastat místo něj. A není divu: sledovat hoďku a půl fotografa, co se tak intenzivně snaží zazdít vzpomínky na to, co zažil, že z toho ochrne do půli těla a všude s sebou tahá symbolický žlutý a modrý štítky, jako by nevěděl, který z nich chce sám sobě dát, doktora, který si spíše než operační náčiní čistí kvér, protože tím svým pacientům pomůže spíš než skalpelem, a všechny ty lidičky, kteří můžou žít na druhém konci světa, a přesto jim válka v Kurdistánu a dalších koncích světa spolehlivě rozesere životy, fakt na dobrý náladě dvakrát nepřidá. Musím přiznat, že byť je mi všech těchhle lidí líto, jako dobrovolník se asi přihlásit nepůjdu. Zato mě vedle Platónova moudra napadá ještě jedno: "Zlo může vítězit jen tehdy, když se slušní lidé dívají jinam." Jenže kdo to ksakru je, ti slušní lidé? Možná je to Mark Walsh, možná vy nebo já. Ale ať se dívám, jak se dívám, ty války pořád nějak ne a ne přestat... Možná je to tím, že žádní slušní a neslušní lidé nejsou, možná jsou to prostě jenom lidé. (30.08.2010)

Válečnej reportér má jednu jistotu, nikdy neskončí na úřadu práce. Omlouvám se za ten sarkasmus u tak vážnýho tématu, ale já se ptám jakej smysl má vlastně tohle povolání ? Mělo by, kdyby se z nás nestala povrchně konzumní zvířatka lpící na píčovinách a řešící tuny zbytečností. Jednou jsem jel po D1 zapnu rádio jsou tam zprávy --- ZPRÁVY !! a hned druhá zpráva dne byla, že Iveta Bartošová měla naruby plavky, zdůrazňuju seriozní radio a seriozní zprávy. Kurva kam jste se to dostali, že takovou absolutní zbytečnost vysílaj už i ve zprávách ? A tohle ? koho z nás to zajímá ? Prodejnost Blesku stoupá, časopis Koketjl krachuje, to sna dmluví za vše. Film si bere na mušku obrovskou psychickou zátěž válečných fotoreportérů, kteří dnes a denně riskují nejen ztrátu svých životů, ale i ztrátu sebe samých. Na můj vkus je tenhel italskej film až příliš americkej, všechny ty citový věci jsou zbytečně vyhrocený a doslovný u tohoto tématu to věru není potřeba, nejsem krypl, abych nechápal. Výkon Colina se mě líbil hlavně ve druhý části, oproti tomu příběh mě zase víc zaujal ve svý první části. (13.03.2014)

*SPOILER* Trpitel nebo válečný zločinec? Tak jako tak - vyléčitelný? A pokud ano, kým? Jedině tím, kdo byl taky ve válce? A byl on vůbec ve válce, když nezabil? Nebo ... zabil?! --- Triage vůbec netlačí na pilu, nechává diváka samotného bádat. To (ne)hmatatelné trauma bublá až do posledních vteřin někde pod povrhem, neznámo v jaké podobě a síle. Ba ještě "hůř", skrz opatrné dávky černého humoru snad i Triage dává divákovi naději, že vlastně není tak zle - ačkoliv on sám pochopitelně tuší, že klame. Navrch je tu Colin Farrell, jehož vyjádření stavu lidské mysli patří jednoznačně k nejpřesvědčivějším a správným způsobem nejzmatenějším, nejhůře čitelným. Na jednu stranu mu věříte a na stranu druhou vůbec ne. Sečteno podtrženo Danis Tanović s Colinem Farrellem odvádějí tu nejlepší možnou práci. Přece jen z pohledu vojáků jsme válku na plátě prožili už stokrát, tohle je něco jiného; a podle mě přínosnějšího. --- "Let's say we hope for a war in France. Nice food, close to home. The only thing is, knowing the French, it'd be over in less than a week." (06.04.2013)

Ten příběh se opakuje se železnou pravidelností. Neznámý talentovaný tvůrce natočí s neznámými herci a minimem zázemí a kapitálu úspěšný festivalový snímek, který si získá přízeň publika i filmových publicistů a úspěšně si razí cestu po celém světě. Další film už natáčí s podporou silného producenta, hrají v něm mezinárodní hvězdy filmového plátna a ambice jsou cítit z každého kroku štábu i z každého záběru. Jenže i přes snahu a investice je výsledek často víc než rozpačitý. Danis Tanović zabodoval nejen u mě, ale v podstatě u všech se svým autorským snímkem Země nikoho, který byl skvělým komorním protiválečným dramatem a režisérovi tehdy stačili tři vojáci uzavření mezi frontovou linií a spoutaní vzájemnou nenávistí k tomu, aby vybudil maximální emoce. Tady se zjevně snaží o totéž, ale tak nějak to drhne a výsledek neodpovídá očekávání. Rozum by chtěl téma a snahu ocenit čtyřmi hvězdičkami, ale emocionální část mého já říká, že tři hvězdičky jsou tak akorát. Ano, pointa je silná a drsné scény z polního lazaretu v povstaleckém Kurdistánu jsou působivé, ale to je na stominutový snímek trochu málo. Celkový dojem: 60 %. (22.02.2014)